Vertigo

vertigo-841

Foto z webu Národního divadla

Máš rád nebo ráda tanec, ale přizpůsobit se načančanosti Labutího jezera a Státní opery ti činí obtíže? Přesto bys rád poznal, co jsou zač ti baleťáci, baletky? Tak právě pro tebe je tu Vertigo, které se tančí na Nové scéně Národního divadla.

Je svěží, energické, hravé, radostné i k zamyšlení. Skvělé výkony tanečníků na zajímavém hudebním podkladě. Překvapivá hra kostýmů, světla a jednoduchých kulis. Hlavně pak mnohem bližší kontakt s divákem. Celý večerní program je komponován podle tří choreografů a není to tedy jeden příběh, ale tři, které propojuje vnitřní náboj. Z každého z těch tří kusů vyvěrá na povrch otázka. Nejpalčivější pak v tom posledním – Cacti.

Spojuje se tu hudba, slovo a tanec. Slovo se promítá, pouští z reproduktoru, hudebníci jsou přímo na jevišti. V první, mému srdci asi nejbližší choreografii Rain, se z davu vynořují jednotlivci a jejich příběhy ve dvojicích i trojicích. Déšť pak smývá stopy a svádí lidi do hloučků a shluků. Prostřední Vertiga je koncertem pro dva. Souhra dvou těl i vzájemné síly nesouladu k vypětí a spojení v jedno. Za velmi intenzivních tónů Dimitrije Šostakoviče. Celé představení je osvěžující i tím, jak různorodé je, a přitom zde funguje i jedna linie, kterou divák musí najít.

I vizuálně je každý kus osobitý. Rain spadá někam do dob, kdy holky ještě nosily jen šaty, ale už pěkně krátký a pánové byli ležérně elegantní. Vertigo je v kostýmech minimalistické, odhaluje a je decentně intimní. Poslední Cacti si bere na paškál uniformitu, tedy přílišnou strohost až ošklivost a hlavně bezpohlavnost, která vychází najevo až v bezbarvém trikotu, kdy se objevuje tělo, které není a nikdy nebude stejné. Úžasné výkony jednotlivců v symfonii davu. Příběh není předem dán, divák je nucen se zapojit. Směle do toho, opona občas strnulého světa klasického baletu se právě roztrhla.

Komentáře