Táborové dění mě vtáhlo

Rozhovor s Jaroslavou Čiernou

Jarko, poznaly jsme se na pobytu rodin s dětmi s postižením v Bělči, který jsi vedla jako psycholog. Tykaly jsme si a tak snad nevadí, když v tom budu pokračovat i v rozhovoru. Ostatně Nota nebe je časopis pro mladé, kteří si většinou s vykáním starosti nedělají. Nevadí?
Určitě nevadí, Šárko, vítám to. Ovšem možná jsi to taky zažila, že někdy s tykáním/vykáním může být mezi generacemi problém. Já mám tendenci ze své profese držet určitou hranici v kontaktech, takže obvykle preferuji vykání, resp. nezačínám brzy tykat. Tak jsem si to i přála na instruktážním setkání s asistenty na pobyt rodin s dětmi někdy v dubnu t. r. Ale po příjezdu na tábor, kde vládla neformální přátelská atmosféra, jsem se při vykání necítila dobře. Samozřejmě je třeba to vždycky „vyladit“ či vyjednat. Co mám na mysli? Vždycky si rychle v duchu připomenu pravidla představování (ve stručnosti – starší, výše postavený, žena nabízejí svému protějšku). Jenže jak to dopadne či jak se vyvine, záleží podle mého soudu na obou zúčastněných, měli by ctít a respektovat přání druhého i vlastní pocity. Myslím, že jsme dnes méně svázáni konvencemi a více bereme v úvahu jeden druhého.

V Bělči jsi v této funkci byla poprvé, stejně jaké já, coby asistent. Jaké bylo pro tebe vstoupit do party lidí, kde velká většina už se dlouho zná a funguje jako společenství?
Proběhlo to jaksi nadvakrát. Poprvé na instruktážním setkání v „Jungmannce“. Tam mě velmi přátelsky přijal vedoucí farář tábora Jiří Bureš a má předchůdkyně Markéta Kůtková, která letos jet nemohla, mě stručně informovala, co se od psycholožky na táboře očekává. Tím opadly mé první rozpaky, které mám vždycky z neznáma. No, a podruhé pak v Bělči, kam jsem z rodinných důvodů přijela až druhý den. Táborové dění mě vtáhlo velmi rychle, opět díky přátelskému a vstřícnému chování všech přítomných asistentů. Myslím, že něčím podobným si projde každý, kdo kamkoliv jede poprvé. Pro někoho může být důležité se o někoho opřít (někoho tam už zná), ale také je dobré se opřít o myšlenku a smysl toho, co chci dělat a proč a k čemu na tom místě vlastně jsem.

Tématem tohoto čísla je bratr a sestra. Co tě jako první napadne, když se řekne bratr a sestra?
Možná to je hodně osobní, ale první myšlenka je, že nemám rodného bratra. Mám sestru. Takže rodinné vztahy bratrsko-sesterské si mohu pouze představovat. Ale taky je znám „zpovzdálí“ od přátel, z rodin známých, z rodin klientů. A samozřejmě ještě z literatury krásné i odborné. A v poslední době je také vnímám v rodinách svých dětí, kde máme vnoučata, pět chlapců a dvě dívky. Nechci si ty vztahy idealizovat, ale mít bratra-ochránce by se mi hodně líbilo. Ovšem dovolím si podělit se o přenesený význam na bratry a sestry v Kristu. Kdysi mi to hodně nešlo přes rty, přišlo mi to poněkud archaické a vlastně nemístné. Naopak nyní toto oslovení používám docela ráda; možná je to tím, že mám společenství, kde to tak vnímám, že jsme bratři a sestry v Kristu. A v církvi mi oslovení paní/pane přijde teď nemístné. Často teď i ve shromáždění slýchávám oslovení „milí přátelé“, což je takové neutrální. Oslovení „bratře“, „sestro“ je svým způsobem rodinné, intimní.

Na pobytu se potkávají rodiny s dobrovolníky, kteří jim týden pomáhají s péčí o děti. Dobrovolnictví mi přijde něco jako vrcholné propojení toho křesťanského „jsme si navzájem bratry a sestrami“. Nejsou však všichni, kdo na pobyt jedou, věřící. Je znát rozdíl v přístupu ke klientovi ze strany asistentů bez vyznání, nebo ne? Případně je rozdíl v přijetí pomoci u rodin, které přicházejí z jiného než evangelického prostředí?
S tvým náhledem na dobrovolnictví souhlasím, ačkoliv znám řadu dobrovolníků odjinud, kteří křesťané nejsou, ale berou svou službu jako vrcholnou formu občanského života. Ale pojďme k asistentům a jejich vyznání. O mnohých jsem nevěděla, zda jsou, nebo nejsou křesťané, a na přístupu ke klientům jsem to nepoznala. A u rodin to bylo podobné, vztahy byly přátelské, blízké. Možná to bylo i tím, že některé rodiny se s asistenty déle znaly. Takže bych mohla uvažovat o těch, kteří byli na táboře poprvé; jednalo se o dvě nové rodiny a sedm nových asistentů. Někdy jsem vnímala rozdíly v přístupu asistentů, ale nikoliv vlivem jejich vyznání, protože o většině jsem to ani nevěděla, ale spíše vlivem toho, že byli nováčci, anebo také díky jejich povaze a temperamentu. Pokud se jedná o rodiny, mám dojem, že byly vděčné za pomoc a pomoc přijímaly přirozeně. Dokonce jako by přijaly své asistenty „do rodiny“.

Myslíš si, že práci s klienty berou jinak bratři asistenti a jinak sestry asistentky?
Myslím, že gender se v tom do určité míry projevuje, i když asistenti i asistentky mohou usilovat o stejný přístup i vztah k tomu, komu asistují. První rozdíl, který mě napadá, je, že bratři asistenti mají zpravidla větší fyzicko sílu, takže některé klienty snáze zvládne muž, pokud je třeba užít fyzickou sílu (např. když je třeba nepohyblivého klienta fyzicky přemístit, uložit, zvednout apod.). Ale troufám si odhadovat, že toto jsi na mysli neměla. Bratrů asistentů bylo na táboře méně – což se částečně dá vysvětlit tím, že ženy mají pečovatelský a ošetřovatelský přístup jaksi „v krvi“. Nechci být moc patetická, ale i bratři asistenti, kteří tam byli, měli k bližním lidský, akceptující vztah. A nezdálo se mi, že by jedna skupina (muži, ženy) byla empatičtější než druhá. Ale přece jen mě napadá rozdíl – asistenti muži měli raději přímočará řešení a určitou věcnost, neprojevovat tolik emoce a nepsychologizovat.

Slovo klient je takové neosobní, ale asi má své důvody. Já jako asistent jsem třeba všechny jako klienty vnímala jen prvních pár dní, pak už to byl Martin, Ivanka, Káťa, Jindříšek… Myslíš, že všichni to vnímali takto, je to přirozené? Bereme opravdu klienty jako své bratry a sestry?
Tak to nevím, zda je bereme jako bratry i sestry, a to dokonce i tehdy, kdy je už vnímáme přes jejich lidství, dané jménem. Možná někdo ano, někdo ne. Myslím, že tomuto vnímání hodně napomáhá fakt, že na táboře jsou rodiny a sourozenci klientů. Já slovo klient používám navzdory tomu, že je jaksi neosobní, ale pomáhá mi to jako souhrnné označení. A nebrání mi to v postoji, kdy je přijímám. Tvá otázka je ale dobrý podnět do příští diskuse.

Jedno téma, které jsi sama na poradě otevřela, bylo, zda můžeme před klienty mluvit o nich bez nich. Což vlastně přímo souvisí s naším tématem. Můžeš říct, co diskuze přinesla, a jak to třeba ovlivnilo chod tábora?
Vyslovila jsem to, o čem už někteří asistenti dříve uvažovali, aspoň se tak vyjádřili. A uvedli řadu případů ze života na táboře, ale i mimo něj, např. ze zdravotnictví, kde tato zásada není zohledněna. Myslím, že to někdy není jednoduché, když si asistenti nebo rodič s asistentem potřebují předat nějaké informace „za pochodu“ a i když je klient přítomen, tak do hovoru nezasahuje, např. z důvodu pomalejšího chápání nebo problémů v komunikaci. Takže ideální řešení je někdy obtížné nalézt. Já jsem ovšem chtěla upozornit na to, abychom si byli vědomi toho, jak jednáme, klienta pokud možno zatáhli do hovoru a i tím mu projevovali, že ho bereme v jeho jedinečnosti a stojíme o něj i jeho vyjádření. Občasné vysvětlení, že klient nám stejně nerozumí, někdy jen zakrývá náš problém (nebereme ho v potaz, nevíme si s touto situací rady, nedochází nám to). Pokud se bavíme tak, aby klient mohl rozumět, to je asi řešení nejlepší. A tvá otázka, jak to ovlivnilo chod tábora? Já jsem si všimla, že v podobných situacích jsme pak všichni jednali obezřetněji, s větším ohledem na klienty.

Co tě na pobytu nejvíc potěšilo a přemýšlíš o účasti i v příštím roce?
Nejvíc jsem se radovala z toho, že všechno proběhlo bez malérů zdravotních i lidských, vztahových a že v průběhu jsme společně dokázali řešit i starosti, které se objevily. Velice mě těšila atmosféra, v níž se tábor nesl. A příští rok? Pokud by záleželo jen na mně, tak se ráda zúčastním. A se stejným týmem lidí, protože si jejich dobrovolnictví velmi vážím. Byli fajn parta.

Komentáře