Sourozenecká láska

Na rozdíl od kamarádů si svoje sourozence nevybíráme. Bratr nebo sestra je někdo, kdo se narodil do téže rodiny a my jsme nuceni se s nimi naučit žít a vycházet, i kdyby byli sebedivnější. V rodině se učíme zapomínat na soběstřenost, učíme se přijímat, milovat, dělit se.

Ve starověkém světě byl rozšířen model tzv. Filadelfi, sourozenecké lásky. To není ani reklama na sýr ani na americké město. S výrazem „fiadelfi“ (doslova ze řeckého fiein – milovat, adelfos – bratr, adelfé – sestra) se setkáváme jak v mimobiblickém prostředí (viz například Plutarchův spis o fiadelfi), tak v Novém Zákoně, kde se sice objevuje doslova jen pětkrát, ale je v zásadě jádrem křesťanského učení. Římanům 12,10 například učí, že věřící se mají navzájem milovat sourozeneckou láskou, jako by byli členy téže rodiny, a Židům 13,1 povzbuzuje, ať tato láska přetrvává, zvláště v dobách pro církev těžkých.

Kromě biologických sourozenců se takzvanými bratry či sestrami mohli stát nejbližší přátelé, lidé podílející se na společném programu a členové všemožných bratrstev a sesterstev. Zasadil-li se jeden člověk o druhého výjimečným způsobem, byl vnímán jako sourozenec, někdo, vůči němuž jsme zavázáni úctou a věčnou láskou. Filadelfi prodlouženou i mimo biologickou rodinu učil i Ježíš, jak se dozvídáme z Matouše 12,46–50 a paralelních textů.

Jednoho dne, právě když učil, přišla za Ježíšem jeho rodina (matka a sourozenci) a chtěli s ním mluvit, on se k nim však zachoval velmi podivně. Rozhlédl se nejprve po těch, kteří byli kol dokola a prohlásil: „Kdo je moje matka a moji sourozenci?“ pak ukázal na své učedníky: „Hele, moje máma a moji sourozenci jsou ti, kteří činí vůli mého Otce v nebesích; tohle je moje matka, tohle je můj bratr, tohle je moje sestra.“ Ježíš, Kristus, je prvorozený Syn Boží, nazývá Boha Otcem a věřící mj. svými sourozenci. Skrze tohoto Syna, Ducha, krev a vodu se věřící rodí znovu do nové rodiny, rodiny Otce Nebeského. Ovšem ani tyto sourozence si nevybíráme a platí stálý příkaz fiadelfii.

O tom, že takovou lásku bylo a je třeba neustále připomínat, nám svědčí zejména janovská literatura. Čtvrté evangelium vypráví o Boží lásce, která předchází lidské činy, když Bůh sestupuje ve svém Synu a smiřuje svět na kříži. To je láska, milovat své sourozence tak, jako Otec miloval nás, tedy zadarmo a apriori a raději skutkem než slovy. První Janův list pak opakuje, co je láska, „že On za nás položil svůj život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry“. Láska mezi sourozenci víry pak nemá být jednostranná, ale vzájemná, nemá být vynucovaná, ale dobrovolná. Můžeme milovat jen díky tomu, že miloval On nás, a díky tomu, že nám poslal svého Ducha.

Co se týče nové rodiny víry, kterou Ježíš ustanovuje, nejsou zde jen o „bratří“, ale i sestry. Všichni se mají podílet na bohoslužbách (1. Kor 14,26). Některé sestry jsou zmíněny v závěrečných pozdravech novozákonních epištol, kde se dozvídáme o ženách víry, které zastávaly i úřady, které jim byly později odepřeny. Například sestra Foibé, již v závěru epištoly Římanům doporučuje Pavel, byla diakonkou v Kernchejích. Timotea vybízí Pavel, aby se choval k mladým mužům jako k bratrům a k mladým ženám jako sestrám.

A tak zde máme novou rodinu, do níž jsme se narodili, která není dokonalá a ideální, ale je naše. Máme společného Otce, který nás miluje, máme staršího bratra, který nás naučil cenu lásky, a máme ducha, který nás spojuje.

Komentáře