Můj americký sen

Máte rádi výzvy? Já tedy ne. Ba co víc – dokonce se změn a nevšedních úkolů hrozně bojím. Proto moje odpověď na výzvu: „Chtěla bys být vedoucí na dětském táboře v Americe?“ zněla: „Ani náhodou.“ Nikdy jsem neletěla letadlem, moje angličtina není zrovna nejplynulejší (eufemismus), takže by mi asi malé děti nerozuměly. A ač jsem z Tábora, v životě jsem vlastně nebyla na žádném táboře. A kdybyste mi řekli, že v létě budu tancovat před dvěma sty lidí, ochutnám etiopskou kuchyni nebo budu učit děti mýt záchod, určitě bych se vám vysmála. Jenže Bůh ví proč, po odmítnutí této nabídky mi v hlavě nepřestávala znít písnička: „Koho pošlu? Kdo se hlásí? Je to cesta má. Půjdu, když mě posíláš.“

DSC02694

A tak jsem se s důvěrou, že Hospodin ví, co dělá, za půl roku ocitla v letadle do Chicaga (létání je super!), kde jsem se potkala s dvaceti odvážlivci z celého světa. Mladí křesťané z Malajsie, Tanzanie, Kamerunu, Brazílie, Chile, Maďarska (a jedna bázlivá dívenka z Čech) se připojili k úžasnému programu americké luterské církve ELCA a po krátkém školení se každý z nich vydal do jiného ze spo(ko)jených států – od Colorada přes Texas po Ohio. Mě poslali do pensylvánského tábora Nawakwa, což je něco jako naše Běleč, jen ve větším (ono je v té Americe vůbec všechno větší). Tábor v lesích založil jeden farář na začátku minulého století a od té doby se tam každoročně vracejí generace rodin – z bývalých táborníků se stávají vedoucí, a kromě zálesáckých dovedností se tam také pěstuje Boží slovo.

První dva týdny nám zabral intenzivní kurz, kdy jsme se nejen lépe poznávali s ostatními vedoucími (kteří tam pracují celé léto) a odhalovali svoje skryté schopnosti, budovali nová přátelství a vzájemnou důvěru, ale hlavně jsme si vyzkoušeli všechno, co jsme pak měli v létě podnikat s dětmi. Vyzkoušeli jsme si býti vedoucím biblických hodin, instruktorem v lanovém parku, hercem a předzpěvákem, zdravotníkem, sportovcem a rozhodčím, výtvarníkem, zálesákem, vychovatelem a kamarádem – zkrátka dobrým vedoucím. Pro mě byl docela šok, jak jsou mí američtí vrstevníci otevření, spontánní a emotivní. Na to, jak jsou pozitivní a každého ustavičně chválí, si člověk zvykne rychle. I to na naše poměry nezvykle časté objímání a poplácávání je docela milé. Nejvíc mě ale upoutalo, jak dobří a odvážní byli mí kolegové ve formulaci a prezentaci vlastních myšlenek, zapálení v diskuzích, a jak se vzájemně podporovali. Navíc překvapivě i sdíleli můj sarkastický smysl pro humor. Tak jsem se pomalu přestávala bát, učila se novým dovednostem, a ani jsem neměla čas na stýskání. Pak už začala táborová sezóna – osm báječných týdnů, kdy člověk sice žil podle pevně daného řádu, zároveň byl však každý den něčím unikátní. Poštěstilo se mi pracovat s mnoha různými vedoucími, různorodými věkovými kategoriemi a pestrou skupinou dětí. Ukázalo se, že když to musí být, i já dokážu být (snad) dobrou vedoucí, která nejen slovy, ale i svým chováním a životem dětem ukáže, co to znamená „Living the Jesus way“. Ono nebylo tak těžké udělat na děti dojem – když jsem zabila pavouka, řekla mi čtrnáctiletá konfimandka, že jsem nejstatečnější člověk, kterého kdy potkala (jen mi nedošlo, že místní pavouci mohou být jedovatí). A to, že dokážu rozdělat oheň, se v jejich očích pomalu rovnalo kouzlu. A já jsem si tak poprvé v životě mohla vyzkoušet vedení biblického programu v angličtině, hrát divadlo aniž bych znala scénář, vést pěvecký sbor, vyměnit strunu na kytaře, učit děti chytat raky, řešit „homesickness“ a jiné dětské problémy.

DSC02763

A jaké jsou americké děti? Možná vás to překvapí, ale vlastně jsou úplně stejné jako ty české. Možná jsou tlustší, kapičku drzejší a o trochu méně samostatné – to je však jen vliv rozdílné kultury. V jádru jsou ale totožné – nechtějí si čistit zuby, chodit na výšlapy a dojídat obědy, neumějí prohrávat a zavazovat si boty, milují zmrzlinu, bazén, zvířata a maminku. I když se v jednu chvíli rozčilují a brečí, za chvíli se smějí a obejmou vás. A co z toho plyne pro vás? Nebojte se výzev a těžkostí, protože cesta křesťana není ta široká bez trní. Ale přináší sladké ovoce – pro mě tentokrát ve formě nedocenitelných zkušeností, setkání s úžasnými lidmi, vysněné návštěvy New Yorku a Washingtonu či návštěvy klasického Drive-in kina. Zkrátka „living the Jesus way“ je cesta lásky, pokory, odpuštění a odvahy zcela se oddat do péče dobrých Božích rukou.

Komentáře