Dramatická tvorba Franze von Stucka

Symbolista Franz von Stuck (1863–1928) patří mezi nejslavnější německé malíře své doby. Malíř, grafik, sochař a architekt v jednom dostal za život několik ocenění za svou činnost a asi nejvyšším uznáním byl v roce 1906 Záslužný řád bavorské koruny a rytířský titul. Jako profesor na akademii v Mnichově učil dnes známé umělce, jako je Paul Klee nebo Vasilij Kandinskij. V roce 1892 spoluzaložil skupinu Mnichovská secese, jež sdružovala umělce odmítající tehdejší oficiální umění, jako byl např. akademismus. Ke konci jeho života se stalo cokoli spojeného se secesí nemoderním, a proto se i na jeho dílo zapomnělo (secese se totiž volně prolíná se symbolismem). Až v 60. letech se lidstvo začalo vracet k umění okolo roku 1900 a tak se obnovila Stuckova sláva.

Stuckovo dílo je typickou ukázkou neměcko-rakouské symbolistní tvorby. Dramatické náměty, emoce, kontrast světla a stínu, těžké barvy, bílá těla, to vše v umělcových obrazech nacházíme. Náměty jsou snad až na výjimky mytologické. Výrazným prvkem v mnoha dílech je nebezpečná žena, femme fatale symbolistické a secesní éry. Stuck se hodně soustředil na biblická témata. Zda byl křesťan, to nevíme. Jisté ovšem je, že ve svých křesťanských námětech řeší spíše vnitřní boj člověka nebo články lidské psychiky, než že by odkazoval na Boha a snažil se tím někoho obrátit.

Jedním z děl biblického rázu je Lucifer z roku 1890. Satan sedí na něčem neidentifikovatelném. Za sebou má temná křídla. Ruka naznačuje až přehnaně gesto, rameno působí až vykloubeně, anatomie je silně naddimenzovaná. Druhou rukou si opírá o tvář a dívá se přímo na nás. V prázdných očích je upřený pohled, který nikdy nezmizí. Jako by nás sledoval i potom, co obraz schováme.

Ďábel vystupuje z temnoty, na jeho těle máme hru světel a stínů, hru valérů a barev. Obraz v nás probouzí mnoho otázek. Kde to Lucifer je? V nějaké pusté krajině? V pekle? Ve svém paláci? Kde se tu vzal, proč se na mě dívá? Co bude následovat? Chytí mne, odnese? Je má duše čistá, nebo jsou ve mně nějaké špatnosti? Jsem plně odevzdán Kristu?

Dalším dílem s námětem pekla je Inferno z roku 1908. Výrazná figurální kompozice dominuje obrazu. Postavy se svíjí v agonii, jednu dokonce obepíná had. V pozadí vidíme plameny. Obraz má jako typický symbolismus diagonální kompozici, která nemusí být na první pohled čitelná. Diagonála přechází od světlé hlavy ženy v levém rohu směrem do protějšího rohu přes skloněné obličeje. Diagonálu roztíná postava ženy, která se svíjí v hadím objetí. Nesmírně působivá je barevnost díla.

Obraz je malován studenými barvami, což dodává tělům nezdravou, možná až mrtvolnou barvu. Každá postava je jiného zbarvení. To symbolizuje osoby jako jednotlivce. Musíme se zaměřit na každého zvlášť, nebrat je jako fyzický celek. Co asi prožívají? Jak se do pekla dostali? Co jim běží v hlavě? Obraz je zajímavě osvětlen. Světlo vychází jakoby ze středu, ale kde se bere? Hrozivý oheň ozařuje postavy jen minimálně. Není jejich součástí, je to jen jakési pozadí, nebo možná další stupeň toho, co mohou prožívat. Vysoký kontrast na plátně nás nutí vznést pozornost jen na trpící osoby. Zároveň je ale lákavé i tajemno ve tmě za nimi.

57ec236279c8e07efdf2ad28a42a61ed

Co tam je? Jak to vypadá okolo? Krásná je hra světel na těle muže v popředí, kdy pomocí hry jemných valérů sledujeme strukturu svalů a kostí na zádech. Z obrazu máme na první pohled pocit, že utrpení je fyzické. Když ale dílo sledujeme delší dobu, přijde nám, že bolest je spíše psychického rázu a okolní atributy jako např. had symbolizují prožitky osob. Stuckovy obrazy jsou vesměs dramatické. Jejich cílem ovšem není vzbuzovat v lidech depresi, ale vnímat obraz jako takový, v jeho technickém zpracování a schopnosti k nám promlouvat.

Pokud byste se rádi na chvíli obklopili Franzem Stuckem, můžete se odebrat na jeho nejsoukromější místo – a to hned k němu domů. Umělec si vytvořil vlastní dům, jehož interiér a nábytek sám navrhl. Jako jeho obrazy je pojatá v duchu symbolismu a tajemna. Vila stojí v Mnichově a je přístupná veřejnosti.

Komentáře