A je jedno, jestli jsi katolík, evangelík, nebo prostě nevíš

Byli jste někdy v Taizé? Šmankote, to snad né, neříkejte, že o tomhle bude i tenhle článek. Jako by nestačily všechny Taizé modlitby, ztišení jako v Taizé, zpěvy z Taizé, Taizé, Taizé, Taizé… Všechny tyhle Taizé věci jsou hrozně cool a in, proč už se jako infekce šíří i sem?!

Ať už jste příznivci těchto všech pojmů, nebo naopak jakýkoliv level „taizéskeptika“, je na začátku nejdůležitější udělat tlustou čáru mezi francouzskou komunitou Taizé, místem, kam se každý týden sjíždí stovky až tisíce lidí, a všemi ostatními událostmi či činnostmi, které se k tomuto místu vztahují, avšak místo jejich konání je o mnoho dál. Připadá mi, že bez návštěvy Taizé člověk ani pořádně nemůže smysl a účel těchto ztišení kdekoliv jinde pochopit. A to je možná správně. V mých očích Taizé vůbec není o formě ztišení, modliteb a o zpěvech, které se jako odkaz Taizé předkládají nejčastěji. Jde o pobyt jako celek. A proto je podstatné slovo „odkaz“. Nedělat si tady v Čechách Taizé, to prostě nejde. Ale pokusit se alespoň na chvíli trochu přiblížit tamní atmosféru…

S vyhlídkou naprosto nulového, až záporného zájmu o Taizé se našli tací, kteří byli ochotní a schopní mi spíše než formální stránky všech programů v Taizé přiblížit ducha celé komunity. Taizéskeptik level „advanced“ (téměř expert) se nakonec vydal spolu s další padesátkou Čechů v sobotu 6. srpna 2016 večer do Taizé díky ekumenickému autobusu, který byl pořádán naším oddělením mládeže a ekumenickou radou církví. Od nedělního večera nám na místě začal týdenní program. Výhodou celého autobusu bylo, že si člověk nemusel v podstatě nic zařizovat sám. Stačilo vyplnit přihlášku do autobusu, zaplatit, přečíst si pár informačních e-mailů a bylo hotovo, zbytek zařídili organizátoři.

Pocit z pobytu? Neuvěřitelný. Nejlépe to asi formuloval jeden Nizozemec z mé diskuzní skupinky: „Prostě se tady chodíš modlit třikrát denně, dostáváš naprosto příšerný jídlo, na který ještě ke všemu stojíš frontu minimálně čtvrt hodiny, a stejně je tady dobrovolně 3 000 lidí, který z toho dokonce mají radost.“ A to je podle mě kouzlo. Kouzlo Taizé. Jistě nejsem jediná, které dělá problém se uprostřed běhu všeho světa na půl hodiny zklidnit, zamyslet se nad sebou, promluvit s Pánem Bohem a připojit se do čtyřhlasého zpěvu. Místo zbožných myšlenek přichází vždy jen: „Zejtra vstáváš v půl sedmý a ještě sis nepřepsala ten sešit od spolužačky. Taky musíš zkontrolovat e-maily, jo a nezapomeň se připravit na nedělku…“

A v Taizé ty utlačované myšlenky příležitost dostávají. Přece si na ně člověk vyčlenil celý týden, ne? Netvrdím, že kvůli zamyšlení se nad sebou potřebujete jet tak daleko. Pokud to zvládnete kdekoliv, jedině dobře pro vás! Já se třeba nechám vyrušit a znervóznit snad úplně čímkoliv. Největší vrásky mi ale v Taizé činila obava, jestli zase nebude k jídlu plísňový sýr. (A byl jen jednou!)

V celém areálu a nejvíc pak v kostele panuje atmosféra, která jako by nabádala jen ke ztišení a uklidnění, oproštění se od strachů a zlob, k řešení problémů a větší vstřícnosti, toleranci a hlavně pochopení ostatních. Nikdo vám neukousne hlavu za to, že jste ve svém domovském kostele nebyli už dva měsíce nebo naposled možná o Vánocích. Nikdo vám to nebude ani vyčítat a nebude vám vnucovat, že jste špatní křesťané, nezasloužíte se ani honosit tímto jménem a co byste měli zlepšit. Vlastně se vás na docházku do kostela ani nikdo nezeptá. Pokud to někdo udělá, máte opravdu velkou smůlu na tak výjimečného účastníka. Všichni se vás naopak budou snažit vnímat a pochopit, když řeknete: „Vlastně ani nevím, v co věřím, ani jak moc v to věřím…“ Taizé je hmatatelným důkazem, že když se chce, tak to jde.

A bariérou není národnost, věk ani vyznání! Ekumena funguje a opovažte se někoho zeptat, z jaké je církve. Tím vznikají tak krásné a oblíbené předsudky, bratříčkování a vyčleňování. Pozitivní duch je snad přirozenou součástí tamního vzduchu. Ale není to povrchní lehkomyslné přehlížení všeho a radování se z čehokoliv. Ne, opravdu k tomu máte důvod a sami od sebe se prostě snažíte s druhými vycházet, protože oni se snaží taky. Všichni se chtějí obohatit. Ale ne na úkor druhých. A možná proto je taky klasická délka pobytu limitována jedním týdnem. Sice se mi hodně nechtělo odjíždět, ale po týdnu už přeci jen začínáte do věcí i lidí trochu rýpat a být nespokojený. Zkrátka umění včas skončit.

Lidi do Taizé nejezdí realizovat své nejlepší superchopnosti a před všemi se vytáhnout. No dobře, někteří takoví se tam občas najdou, ale v tu chvíli je na vás, jestli se s nimi budete dále bavit naladěni na jejich vlně, nebo se jim pokusíte nastavit zrcadlo. Pokud se tam chcete jet vytahovat, zůstaňte radši doma. V Taizé člověk objevuje zákoutí své osobnosti, o kterých třeba neměl ani zdání nebo které pohřbil kamsi hluboko a možná je čas je vykopat. Nebo zakopat ještě hloub? Každý zde dostává příležitost pohrabat se ve své mysli a uklidit si tam. Utříbit myšlenky – některé zahodit, z některých sfouknout prach a zase je zařadit do aktivní složky, některé trochu poupravit, jiné rozvinout ze zcela zmuchlaného až zašlapaného stavu, na ty v dobrém stavu se jen usmát, že o nich víte, a vrátit zpět na místo. A velkou chybou by bylo zapomenout na pár (nebo i tucet) volných polic pro ty, které ještě přijdou… A s každým dnem má člověk se zařazováním a restaurováním větší a větší práci. Ale je to práce, na kterou se těšíte! Jedna myšlenka totiž většinou nekončí jako hrana papíru, ale táhne se od ní nit k další… a možná i k desítkám dalších. A co když jsou provázky do sebe ještě zamotané?

I k tomu jsou tady ostatní lidé nebo přímo bratři a sestry z komunity, kteří vás ochotně vyslechnou a třeba se pokusí nitě rozmotat. Pokud ale nebudete chtít, nechají je přesně tak zamotané, jak si je přejete. Člověk i tak nějak skutečně dostane odvahu bavit se otevřeně sám se sebou, ujasnit si, kdo je, kým chce a nechce být. Díky tomu pak i ztrácí zábrany vyjít v takové podobě před ostatní. K čemuž hodně napomáhá i mezinárodní společenství. Vidíte, jak je každý zvyklý na něco jiného. Vy ale nevíte na co. Pokud vyjádříte skutečně svůj názor, členové vaší skupinky neví, jestli je to čistě z vaší hlavy, nebo si to myslí všichni Češi… nebo konec konců jestli jste to jenom špatně nevyjádřili v angličtině. A vaši diskuzní partneři tam většinou taky přijeli z důvodu řešení svých myšlenek a problémů.

V tom jim svým názorem můžete hodně pomoci! Prostě pochopit, porozumět, přiučit se, vyzkoušet nové úhly pohledu, načerpat spoustu naděje a novou energii do života a taky sílu jít s tímhle poselstvím i mezi ostatní lidi. Neschovávat už se za háv vytvořený pro lepší zapadnutí do všemožných kolektivů. A nejkrásnější zážitek? Představte si, že přijdete do kostela, ze kterého se line zpěv tisícihlavého davu. Korejec vedle Poláka, ten vedle Estonce a Mexičana, sem tam nějaký Ital či Švéd.

A všichni zpívají to samé. Česky.

Komentáře