Jak Adalbert vypustil duši. 6. díl

U Bodamského jezera jsem se napojil na cyklostezku, která vedla podél Rýna až do Basileje. Cesta chvíli vedla Německem, chvíli Švýcarskem, pořád jsem přejížděl z jednoho státu do druhého. Už nebylo takové vedro, dokonce se i zatáhlo a poprchávalo. Jedno odpoledne jsem narazil na cykloopravnu a nechal jsem si tam dohustit zadní pneumatiku svého stařičkého kola, které jsem pojmenoval Adalbert. Najednou se mi jelo hrozně lehce. Před tím to byl docela boj, pneumatika byla trochu vyfouknutá, ale teď jsem se cítil jako nějaký závodník. Ani průtrž mračen mě nezastavila, abych jel jako lehkonohý poutník. Adalbert dostal druhou mízu a s ním i já!

Když se den chýlil ke konci, tak jsem si začal hledat ideální místo na přespání. Zkoušel jsem najít nějaké pěkné místo na louce za kostelem. Nakonec jsem si postavil přístřešek mezi dvěma kukuřičnými poli. Když jsem si začal vařit večeři, tak jsem najednou uslyšel traktor, který jel s močkovací vlečkou, kterou vypouštěl na okolní louky. Chvíli jsem se bál, že pojede i na tu mou louku a že budu muset tohle svoje těžce nalezené místo opustit. Naštěstí to ale otočil a jel někam jinam. V noci pršelo a ráno se mi vůbec nechtělo vstávat. Byl jsem příjemně unavený, chtěl jsem si odpočinout, nikam jsem nespěchal. Stejně byla neděle, nebylo kam spěchat.

Po ranním lenošení jsem si sbalil věci, vzal kolo a šel hledat silnici. Nasedl jsem, párkrát šlápnul, ale kolo nějak nejelo. Překvapení se mísilo s vyděšením. Co se to stalo? Zjistil jsem, že mám prázdnou zadní pneumatiku! Během noci mi popraskala duše v kole, pravděpodobně z toho důvodu, že už byla stará a zteřelá a nevydržela to nové napumpování. Docela mě to naštvalo. Neměl jsem žádné lepení ani pumpičku. Vůbec mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát.

Ještě včera jsem putoval jako blesk, radostně, vesele, ničeho jsem se nebál, nic mě nemohlo zastavit, a najednou kolo přestalo fungovat. Uvědomil jsem si, jak jsem na něm závislý. Začal jsem řešit, kde by ho šlo napumpovat. Potkal jsem jednu paní na ulici, která venčila psa. Zeptal jsem se jí, jestli neví, kde by to šlo opravit. Ona se na mě podívala trochu jako na blázna a řekla, že je neděle, že je všude zavřeno. No jo, neděle, Bavorsko, křesťanská oblast, opravdu tu nic nebylo otevřeného. Přikázání o svěcení svátečního dne zde doopravdy platilo. Nakonec jsem se rozhodl, že půjdu do nejbližšího města, vzdáleného 20 km a tam snad bude zítra ráno otevřená nějaká opravna kol. Zkoušel jsem i stopovat.

Ale nikdo cyklistu nechtěl vzít. Ani se nedivím. Vedl jsem tedy kolo po cyklostezce, pršelo, bylo chladno, moje nálada odpovídala počasí. Snažil jsem se držet veselou mysl. Vzpomněl jsem si na tábory, kdy nás posílali do okolních vesnic hrát Žebračku nebo jiné podobné hry, ve kterých šlo o to, zazvonit na místní obyvatele, nebát se jich a zkusit s nimi něco vyměnit. Tak jsem svou snahu o opravení kola bral jako táborovou hru. Když jsem potkal někoho venku, tak jsem je poprosil o pomoc. Tak se mi povedlo napumpovat kolo, které se ale během pěti minut vyfouklo, v duši bylo asi dvacet děr. Povedlo se mi sehnat lepení, ale zbytečně. Hodně jsem se modlil o pomoc. Nakonec jsem došel do města Waldshutt- Tiengen, kde jsem potkal jednu seniorku, která mi ukázala, kde je místní cykloservis.

Nechtělo se mi chodit nikam za město, tak jsem se rozhodl, že zbytek dne a noc strávím v parku. Našel jsem jeden krásný park, ale hned vedle byl hřbitov. To mi moc nevadilo. Pršelo a musel jsem si najít nějaký přístřešek. Uchýlil jsem se pod pergolu místního kostela, který byl hned vedle hřbitova. Seděl jsem, přemýšlel jsem a odpočíval. Kolem mě poletovali havrani a ve vedlejším evangelickém kostele někdo hrál na varhany. Horší to snad už být ani nemohlo.

Měl jsem pocit, jako kdybych i já měl prázdnou duši. Ve městě byla pouť s velkým historickým průvodem a kolotoči, tak jsem aspoň přišel na jiné myšlenky. Druhý den jsem hned ráno zašel do onoho cykloservisu, tam jsem si koupil novou duši do kola.

Naštěstí to vše proběhlo bez větších komplikací, a tak jsem mohl hned zase vyrazit směrem k Basileji. Ale Adalbert měl ještě jednu starou duši.

Komentáře