LARP

foto G. Gratadour

„A ty tam někoho znáš?“ ptám se, v mém hlase je slyšet náznak nervozity, zvědavé očekávání však převládá. „Já? No… taky ne.“ Je konec května a páteční podvečer v sobě nese příslib brzkého víkendu. Příjemný letní vzduch je doslova nasáklý vůní léta a dobrodružstvím a my si pozvolna vykračujeme úzkými pražskými uličkami, vědomy si toho, že ještě máme dost času.

Konečně se před námi objeví tak trochu schovaný kostel Martina ve zdi a my – váhajíce, jestli ještě není příliš brzo – přece jen vkročíme dovnitř. Když uvnitř spatříme několik lidí oblečených do kostýmů mnichů, je nám jasné, že tu jsme správně. „Hmm, jsme tu dobře na LARPu Jeroným Pražský?“ zeptám se pro jistotu nesměle, ač odpověď je nasnadě.

Po  pár slovech ubezpečení si sedáme a vyčkáváme, co se bude dít. Hlavou se mi honí, na co že jsem se to vlastně přihlásila… Co od toho mám vlastně čekat? Pár kamarádů už mi o LARPu nadšeně vyprávělo, mně ale stále nebylo zcela jasné, jak takový LARP vlastně probíhá a jestli mi to vůbec půjde. Nejsem zrovna herecky dvakrát zdatná a k tomu, abych ráda mluvila nahlas před mnoha cizími lidmi, mi chybí notná dávka exhibicionismu. A bude mě to vůbec bavit? Pochopím to? No, ať tak či tak, dneska večer se to konečně dozvím. „Asi jsme tu už všichni, tak můžeme začít.“ Přátelský tón pořadatele a dobrá nálada budoucích „spoluhráčů“ vytvořila příjemnou atmosféru, čímž byly z velké části prolomeny moje obavy. Začátečníků nás tam bylo víc a tak se nám dostalo popisu hry tak podrobného, nakolik to jen podstata hry umožňovala.

Po úvodu do dobové atmosféry a naznačení dějové linie došlo k rozdělení rolí – já si vybrala mladou šlechtičnu, řešící dilema, zda vyhovět tatínkovi a vzít si obstarožního nesympatického, ale vysoce postaveného bohatého muže, nebo jít cestou srdce, utéct se svou láskou, bystrým mladíkem s jiskrou v oku. V momentě, kdy všichni oblékli kostýmy, šlo vžít se do role už téměř samo. Po počátečním občasném tápání, nakolik mohu improvizovat, kam až sahá má volnost, jsem postupně začala přirozeněji reagovat na situace tak, jak nastaly… a příběh mě začal pomalu pohlcovat. Stejně jako moji přátelé tenkrát mně, tak ani já vám nejsem schopná přesně popsat, co všechno se odehrávalo… ve hře, v nás. To, co prožijete během LARPu, je prostě asi nepředatelná zkušenost.

Záleží také hodně na tom, nakolik jste ochotni do toho vložit sebe a nechat hru, aby ovlivnila vás. Ač jsem byla na počátku nejistá a trvalo mi, než jsem se do hry ponořila „naplno“, zanechalo to ve mně tak silný otisk, že jsem o všem, co jsem prožila, byla nucena přemýšlet ještě celý následující den. Natolik byl můj dojem intenzivní! A jestli bych LARP doporučila? No samozřejmě! Ale pozor, hrozí riziko návykovosti! Já sama se se svou kamarádkou už poohlížím po dalším!

Komentáře