Jaký opalovák na léto?

Prázdniny za dveřmi, sluníčko v oknech – co víc si přát než konečně zahodit všechno učení a vyběhnout mu vstříc? Ale pozor na věčné rady maminek: „Vem si tu čepici, nezapomeň pít, co brýle proti sluníčku, namazal už ses krémem?“

Mažete se opalovacím krémem? Ne, tohle není módní ani jiná „beauty“ rubrika. On bude tenhle článek dosti ožehavý… a to doslova. Pokud jste bílí jako stěna (nebo jako já – toto přirovnání však zatím nedosáhlo většího geografického rozšíření), vylézt na jedno odpoledne ven bez namazání může znamenat pár týdnů nedobrovolné hry na rudocha. A to už zase nechám v kompetenci maminek, jakými všemi chorobami vás v souvislosti se spálením kůže vystraší.

Já se spíš chopím příčiny. Jistě jste někdy slyšeli o ozónové vrstvě nebo ozónové díře. Ozón je trojatomová molekula kyslíku (O3 ). Daleko hojněji se v atmosféře vyskytuje známý O2 – molekula dvojatomová, bez které bychom nemohli žít. Bez ozónu ale dost dobře také ne. Kyslík rád dělá molekuly ze dvou atomů, ty jsou stálé. Ve třech (ozónu) to ještě taky jakž takž funguje, ale spojení není tak silné a stálé. A co se děje se slabými vazbami? Rozpadají se! A to přesně ozón dělá!

A ač se to může zdát smutné, je to vlastně nanejvýš skvělé. Ze slunce k zemi putuje záření o různých vlnových délkách (zkrátka říkáme, že sluníčko svítí). Nejdelší vlnovou délku má infračervené záření, které vnímáme jako teplo. Kratší vlnové délky pak vykazuje viditelné světlo, díky kterému vidíme a můžeme vnímat všechny barvy. Nejkratší vlnová délka zbývá na záření ultrafialové neboli UV (ultra violet). To už nevidíme (někteří živočichové však ano). Čím má nějaké záření KRATŠÍ vlnovou délku, tím VĚTŠÍ má energii. UV záření je právě to, díky kterému se rozpadají molekuly ozónu, má na to dostatek energie.

UV záření tím ale zároveň vyčerpá svoji energii. Však mi dáte za pravdu, že přetrhnout lano nebo i nit dá nějakou práci. Stejně tak dá práci roztržení vazby v molekule. A stejně tak dá práci i obarvení kůže. A všechno tohle zvládá UV záření. Na jednu stranu díky dopadajícímu UV záření vzniká v těle potřebný vitamin D a kůže zlátne (bledulím červená), na druhou stranu záření, které trhá molekuly ozónu, dokáže potrhat i molekuly v našem těle a působit mutace DNA. O rakovině kůže jste už určitě slyšeli, že?

Ozón nás chrání před jeho nadměrným dopadáním. Je to tak, molekuly O3 za nás pokládají svůj život. Rozpadnou se na molekulu O2 a volný atom kyslíku, který je silně reaktivní, takže se stejně brzy srazí a spojí s dalšími kyslíky a opět vytvoří ozón. Cyklus je uzavřen. Co je ale potom ta ozónová díra? Tak zaprvé to není díra. V atmosféře se ve výšce přibližně 20–30 km nad zemí vyskytuje tzv. ozonosféra, což je vrstva vzduchu s vyšším obsahem ozónu. Tam dochází k pohlcování UV záření. Pokud je ale v některém místě nad zemí v této sféře alespoň o třetinu méně ozónu, než je obvyklé, hovoříme o tzv. ozonové díře. Je to pouze ztenčená vrstva O3 . Čím méně O3 , tím více UV záření dopadajícího na zem.

Jak ale ozonové díry vznikají? Částečně je to jev přirozený – v důsledku zemské rotace je například snížený obsah ozónu nad póly. Často ale slýcháme ve  zprávách, že i  nad Českou republikou přistála ona díra! Za  to už může do značné míry člověk. Jelikož se atom kyslíku uvolněný po rozštěpení ozónu nechce v atmosféře potloukat sám, chytne se prvního potenciálního kamaráda. Zreaguje klidně i s něčím, co vůbec není další kyslík, který by vedl ke zpětnému vytvoření molekuly ozónu. Koloběh tedy začne poněkud pokulhávat. Nejčastěji se volný kyslík spojuje s plyny označovanými jako látky poškozující ozonovou vrstvu (jejich používání je vymezeno i zákonem).

Jsou jimi např. oxidy dusíku, freony nebo tzv. volné radikály, což jsou vysoce reaktivní atomy odtržené od svých původních molekul v nějaké předcházející reakci. Freony jsou právě častými původci těchto volných radikálů. Jsou to plyny obsahující hlavně fluor, chlor nebo brom. Dříve se používaly jako chladící média v ledničkách nebo jako hnací plyny ve sprejích. O jejich škodlivosti neměl nikdo dlouhou dobu ani tušení, takže se jich s radostí vypouštěly tuny a tuny.

Jejich druhým problémem je ale dlouhá životnost. V atmosféře zůstávají i stovky let, takže ač je dnes jejich využívání ve většině zemí světa zakázáno, tropí neplechu stále. K  problematice ozónové vrstvy a  jejího poškozování bylo vydáno i  několik mezinárodních smluv. Těmi nejzásadnějšími je Vídeňská úmluva o ochraně ozónové vrstvy (1985) a Montrealský protokol o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu (1987). Bohužel ne všechny země k nim přistoupily, a proto se do atmosféry stále vypouští určité množství ozonovou vrstvu poškozujících plynů. Jejich příspěvky však zdaleka nedosahují takového množství jako hodnoty z druhé poloviny 20. století.

Takže můžeme jen čekat a doufat, kdy ozónová vrstva zase hezky ztloustne do svého původního objemu a bude řádně plnit svoji službu. A co s tím opalovacím krémem? Popravdě čím vyšší číslo UV faktoru, tím samozřejmě lepší, ale dvakrát vyšší hodnota faktoru neznamená dvakrát vyšší ochranu! Již krém (či mléko apod.) s UV faktorem 15 vykazuje účinnost proti spálení přes 90 %.

Chrání však pouze proti tomuto zrudnutí. Proti mutagenním reakcím, alergiím či stárnutí kůže bohužel pomůže jen zahalení kůže. Kdyby měl člověk ale dodržovat všechna „protirakovinná“ a podobná opatření, nesměl by pomalu ani vylézt z domu. Takže radši koukejte na předpověď počasí, a pokud bude v ozonosféře zrovna trochu děravěji, vemte si aspoň slamák.

A užijte si prázdniny!

Komentáře