Zvedni svůj hlas k nebi

Když se projdete potichu lesem, uslyšíte šum stromů a dříve nebo později se rozezpívá pár ptáků. Na chvíli se zastavíte a zaposloucháte. Ta zvířata činí instinktivně něco, na co jsme my ve všem shonu zapoměli. V současnosti, kdy si z rádia kdokoli může pustit jakoukoli hudbu, lidé zapomínají zpívat, a to myslím doslova, mnoho lidí se bojí otevřít ústa a vyloudit zvuky, které neumí kontrolovat, bojí se, že se netrefí do rytmu, do výšky tónu, že se jim lidé budou posmívat a že se tedy zesměšní. Jenže zpěv je zcela instinktivní záležitost, kterou jsme, talent-netalent, potlačili. Z nějakého zvláštního důvodu je skrze žalmy po věřících požadováno, aby zpívali. Bůh chce slyšet naše hlasy a neřeší, jestli jsou intonované, to řešíme my, ze strachu. Bůh nás má rád a těší se ze svého stvoření v jeho plnosti.

V kostele se zpívá. Vždy a v každém kostele se zpívá. K čemu? Začala bych netradičně od biologie. Když se zpívá ve sboru, uvolňují se různé hormony štěstí, tělo se prodýchá a relaxuje a dokonce se synchronizuje tlukot srdcí těch, kdo zpívají jako jeden. Skrze zpěv tak docházíme k ještě jiné dimenzi jednoty církve, než o které se běžně mluví. Zpěv jsou tekuté emoce. Skrze zpěv máme možnost vyjádřit Bohu věci slovy běžně nepopsatelné. Smíme se nechat chytnout za srdce v melodiích a vylkat Bohu hořkosti duše či krásy světa, vděčnost, strachy i štěstí. Ať už se jedná o chvály, prosby či žalozpěvy, v písni se dáváme do rukou Bohu jako ptáci zpívající na stromech lesa.

K čemu jsou ale Bohu chvály a proč není otrávený poslouchat už několik set let to samé do kolečka? Nevím, netroufám si mluvit za Boha. Myslím, že do určité míry jsou tu písně pro nás, aby nás uvolnily a aby nám pomohly se zastavit, aby nás přiblížily tam, kam sami neumíme. Co se týče populárního žánru chval, ty jsou především nástrojem pro mystickou spiritualitu. Mezi písněmi se nemluví, ale hledá se Boží přítomnost, nehledí se na jiné, ale hledí se do nitra a věřící jde za mantricky se opakující, snadno pochopitelná slova až k samostatnému vyjádření vlastního vztahu k Bohu až, ano, do spirituální extáze. Staré písně se složitým textem nám naopak pomáhají se napojit na tradici, tyto písně zpívali naši předkové a zpívají se doposud, protože jsou dobré, protože, protříbeny sítem času, sdělují něco hlubokého a nadčasového. Zpěv je krásný, Bůh je dobrý a život je komplikovaný. Ve zpěvu se modlíme a svěřujeme se Bohu. Zpíváme Bohu. Aretha Franklin ve své písni Are You Sure zpívá: „Možná nevíš, jak se modlit (a já přidám „zpívat“) ale miluje, když se o to pokoušíš, tak zvedni svůj hlas k nebi a Pán Tě uslyší.“ A o tom to je.

Komentáře