Zpěv – řeč andělů?

Co se může stát při zpěvu? No – je to trochu zázrak. Jen pár situací – vzpomínek:

a) Zpěv jako vzdor těžké (nesnesitelné) situaci. Vzpomínám: Zpíváme spirituály, např. „Tvá svoboda“ – v době výrazné občanské nesvobody – a něco se mění. Nebo víc: Jdeme v pohřebním průvodu dlouhou cestou na hřbitov a malý houf lidí ze sboru zpívá „Má víra pohlíží“ a je v tom síla. Nebo ještě víc: Když jsem se měl loučit s hodně blízkými lidmi, tak jsem neměl co říci a vlastně jsem nechtěl vůbec nic říkat ani myslet. Ale celý kostel se chvěl zpěvem. Zpěv může znamenat vysvobození z dané situace. Někdy povolí i dveře vězení. Nechte si vyprávět třeba od apoštola Pavla.

b) Zpěv jako sjednocení (v chvále). Když přijdu do kostela, tak se jím často nese šepot. Zní trochu zlověstně. Jako tajemné a zmatené mumlání. To ještě nezačaly bohoslužby a lidé si potichu povídají. Pak se ozvou varhany a kostelem se přeleje vlna společného zpěvu. Krásné. Zpěv sjednocuje. Každý si jinak „mele svou“ a to ještě ve svém vlastním rytmu… Vyznání se řekne: „homo-logein“ a znamená to: něco říkat stejně. Zpěv to umožňuje. Zvláštní zážitek. Teď mi dochází: jestli je něco, co lidé přirozeně a opravdu mohou říkat spolu a stejně, tak to nakonec nemůže být „něco o někom“, ale jenom chvála Boží. Jako o letnicích.

c) Zpěv jako shrnutí času – časů? Vzpomínám: V Rumunsku v domě Čechů-exulantů zpí- váme česky (a vlastně jsem to prožil i leckde jinde, i doma, o Vánocích a jindy…). Staré písně. A něco velkého se děje. Je zřetelné hluboké dojetí. Písně jako kdyby dokázaly vstřebat čas, zahrnout různé vzpomínky se spoustou citu a významu, a také potom na tom bohatství dát kdykoli podíl. Možná jsou písně, při kterých se může prožít až „naplnění času“! Zpěv může být skoro jako přenesení (do) nebe.

Co takhle se naučit nějakou písničku třeba od krále Davida, prorokyně Anny nebo od přímo od andělů (přes pastýře z Betlé- ma).

Komentáře