Sanaa, syrská matka 11 dětí, vypráví

Můj muž pracoval v armádě. Jednoho dne odešel do práce a už se nevrátil. Nedostala jsem nikdy odpovědi na své nekončící otázky. Někdo říkal, že zemřel, jiní, že byl ve vězení. Sedm měsíců po manželově zmizení neztrácela naše rodina naději. Mám 11 dětí. Dostala jsem se do bodu, kdy jsem nebyla schopná starat se o ně sama na tak nebezpečném místě. Několik měsíců jsme strávili stěhováním na různá místa v Sýrii. Snažila jsem se najít bezpečné místo, ale bylo to obtížné. Situace v zemi byla stále horší a horší. Mnoho bomb, mnoho raket. Všichni byli nervózní a báli se. Pět mužů zemřelo před mýma očima. Manžel mé dcery byl zatčen, byl mučen, obě nohy mu rozdrtili kameny a uvrhli ho do vězení. Je tam dodnes. Bála jsem se o nás.

Pro děti není snadné, když přijdou o otce. Byl to dobrý člověk, milovaly ho a respektovaly. Jedna z mých dcer byla v následujících dvou měsících v šoku. Nechtěla s nikým mluvit, zůstávala doma, odmítala vycházet. Celou dobu plakala a ptala se, kde je táta. Během dlouhých let války v Sýrii jsem pozorovala změnu na všech svých dětech. Vztekaly se a praly. Nastal čas odejít. Rozhodla jsem se jít do Zátarí. S jedenácti dětmi byla cesta do Jordánska velmi těžká. Mám dospívající dívky. Pašerácké trasy nebyly bezpečné, protože jsou tam lidé často napadáni, ženy a dívky znásilňovány a dějí se i horší věci. Šli jsme tedy po hlavní silnici. Cesta měla trvat tři hodiny, ale zabrala tři dny.

Rozhodnutí opustit svou zemi a jít do jiné není snadné. Ale když jsme přijeli do tábora, bylo mi dobře, přestože jsou tu těžké podmínky a dlouho jsme žili ve stanu. Ale já a moje děti jsme v bezpečí. To jsem hledala – bezpečí. Po třech letech se děti přizpůsobují životu v táboře, ale na začátku to nebylo snadné. Teď už jsou starší. Chci, aby se naučily zvládat i tyhle těžké situace. Nic jiného nám nezbývá.

Komentáře