Pivo a kafe

Cesta hodně rychle ubíhala. Co bych šel tři až čtyři dny, to jsem ujel na kole za jeden. Byl jsem neskutečně šťastný. Nebylo mi vůbec vedro, jak mě chladil studený vzduch za jízdy. Stal jsem se jedním z cyklistů, ale přece jsem nezapadal. Všichni mí spolucestovatelé měli moderní kola ověšená několika taškami, upnuté kraťasy, přilby, tachometry atd. Pohybovali se jako tanky, skoro by se ani dva nevyhnuli na úzké cestě. Mezi těmito cyklisty jsem pohyboval já na svém minimálně třicet let starém kole, které trochu vrzalo, zadní brzda moc nebrzdila, a když jsem chtěl přehodit na vyšší převod, tak jsem musel chvíli čekat, pak to cuklo a už tam byl. Přilbu jsem neměl, zůstal mi jen slaměný klobouk a úsměv na tváři. Nezávodil jsem, užíval jsem si každý kilometr cesty. S některými technickými problémy mi ochotně pomohli místní lidé. Stačilo se jen zeptat a nepotřeboval jsem ani žádné vybavení.

Je pravda, že mě kolo někdy zavedlo do míst mimo mapu. Když jsem se musel najednou rychle rozhodovat, taky se mi nechtěla každých sto metrů vytahovat mapa, někdy chybělo značení, tak se stalo, že jsem zabloudil mimo cyklostezku, ale po pár kilometrech jsem ji opět našel. V jednom městě jsem se měl oddělit z dunajské cyklostezky a popojet asi šedesát kilometrů na jih k Bodamskému jezeru a tam se napojit na rýnskou cyklostezku. Jen- že jsem v onom městě ztratil značku a musel jsem se jít zeptat na místní městský úřad, aby mi dali mapu města. Pak bych už cestu bez problémů našel. Paní na informacích mluvila strašně rychle, tak jsem jí vůbec nerozuměl. Nakonec se mi nepovedlo získat papírovou mapu, ale jednoho kamaráda.

Přede mnou tam stál takový podivný pán. Moc zubů neměl, ale jako bezdomovec taky na první pohled nevypadal. Spíš jako taková ta místní figurka, kterou všichni znají. Vytušil, že taky nebudu zrovna místní, že vypadám taky trochu divně jako on. Oba dva jsme měli velký batoh, staré boty a byli jsme neoholení. On možná vypadal kultivovaněji než já. Tak za mnou přišel a řekl mi, že mně tu cyklostezku ukáže a že má kamaráda, který má knihkupectví a tam mají mapy. Nebránil jsem se pomoci a šel jsem s ním. Mezitím mi vyprávěl o historii města a ptal se mě, odkud jsem, co tu dělám a kam prý jedu. V Čechách on prý už byl na pivě, ale že už to je dvacet let.

Když jsme došli do onoho knihkupectví, tak jeho kamarád měl mapy, které jsem už měl, ale já jen potřeboval vědět, kde v tomto městě je cyklostezka, která vede k Bodamskému jezeru. To nevěděl. Pak se mě můj průvodce zeptal, jestli nechci jít na pivo. Řekl jsem mu, že nemám peníze nazbyt, že si drahé pivo za tři eura dovolit nemůžu. To ho neodradilo a už jsem měl v ruce lahváče. Začal mi vyprá- vět svůj příběh. Prý že se jmenuje Axel, ale že mu kamarádi říkají Alk-sel. Názorně mi to vysvětloval na údajích z pivní lahve. Že je prý po operaci, a ukázal mi jizvu na břiše. Že prý bydlí s družkou, která ho doma nechce ani vidět, tak se přes den toulá po ulicích a popí- jí pivo se svými kumpány. Pivo mi chutnalo, jeho životní příběh byl také zajímavý, ale já jsem chtěl pokračovat v cestě dál.

Pak se mě zeptal, jestli nechci taky kafe. Zase jsem mu řekl, že na něj nemám peníze, ale byla pravda, že zrovna ten den ráno jsem si říkal, že bych si ho moc rád někde dal. Že prý ví, kde se dá sehnat za dvacet centů. To jsem mu nechtěl věřit, ale nechal jsem se vést pár ulic z centra města a tam v jedné postranní uličce se nacházely dveře do azylového centra pro lidi bez domova. Nepohrdl jsem, zamkl jsem kolo, vzal si batoh s sebou a šel na kafe za dvacet centů. Po půl hodině jsem už začal být hodně netrpělivý, tak jsem se zvedl, že tu cestu si najdu sám. Alk-selovi zrovna přišel nějaký kumpán a řešili, kde sehnat levně alkohol. Nakonec jsem od něj dostal výslužkou několik banánů a den prošlý sýr.

Cestu z města jsem nakonec nějak našel a za pár hodin jsem byl u Bodamského jezera. Nikdy by mě nenapadlo, že se nechám hostit bezdomovcem, ale na cestách člověk narazí na různé lidi.

Komentáře