Oběd v mešitě

Jak asi vypadá mešita u nás v České republice? A jací lidé tam chodí? Čemu vlastně věří muslimové? Jací jsou lidé? A kdo se koho dnes vlastně bojí více – běžná česká společnost muslimů nebo oni nás ostatních?

Takovéto otázky se mi honily hlavou při cestě od tramvajové zastávky v Praze k neznámému místu na mapě, ke kterému spolu se mnou směřovalo dalších 20 lidí. Na první „Oběd v mešitě“ se přes Facebook přihlásilo kolem 1000 lidí. Prostory mohly bohužel pojmout pouze pětinu z nich, a tak mohli přijít jen ti, co se předem přihlásili přes e-mail organizátorům – Muslimské náboženské obci a lidem z projektu Hate Free Culture. Akce navazovala na neméně úspěšné „snídaně“ a vzbudila silné emoce – ať už pozitivním, tak i negativním směrem.

Dalo se asi očekávat, že se akci pokusí překazit odpůrci muslimů a migrace, proto na místě nechyběla velice diskrétní přítomnost policie. Ta ale nebyla potřeba, i tzv. odpůrci postávající nesměle a provokativně před branou se nakonec nechali pozvat na vynikající menu: falafel, humus, baklavu, chléb pita, rýži basmati a kuřecí maso, maso na grilu, čaj či zelenou kávu s kardamonem. Znovu se ukázalo, že pes, který štěká, nekouše. Ti, co nejvíce uráží muslimy, se dost často jenom jednoduše bojí, protože se nechávají zmanipulovat masmédii. A jak tedy vypadá mešita u nás? Jako normální dům, za normálních okolností byste prošli kolem a ani si jí nevšimli. A muslimové? Mužů si dost často také nevšimnete – aspoň ne těch, kteří jsou Češi nebo třeba z bývalého východního bloku (kterých je u nás opravdu hodně!). Žen si všimnete téměř vždy, protože se často zahalují, aby tak samy sebe uchránily před pohledy okolí – paradoxně se ale v naší zemi děje přesný opak, za což se stydím. A to jsou dost často také Češky…

oběd2

Hned od začátku mne pohltila přátelská a pokojná atmosféra, která sílila postupem času a s ubývajícími davy. Přispělo k tomu i teplé slunce prvních jarních dní. Nejvíce se mi tam líbilo právě ke konci, kdy jsem na koberci na zemi v kroužku seděla s dívkami v kruhu a neformálně jsme se bavily. Co mě asi překvapilo nejvíce, bylo vyjádření Andrey – české dívky ze smíšené rodiny: „Za poslední dva roky se bojím nosit šátek na hlavě, protože jsem neustále slovně napadána a obviňována za hrůzy ve světě, se kterými nemám pranic společného. Dnešní akce se mi moc líbí, jsem ráda, že to lidi zaujalo. Na druhou stranu mě ale trošku děsí, že jsou podobné akce u nás potřeba. Žila jsem nějakou dobu v Kanadě a tam nic podobného potřeba není. Vlastně je to moc smutné.“

Byl to jeden z nejpovedenějších obědů za hodně dlouhou dobu. Bylo to jedním slovem úžasné. Podobnou hospitalitu znám už jen ze svých cest. V mnohém to předčilo očekávání nejen organizátorů, ale také moje vlastní. Doufám, že se podobných akcí bude u nás konat více a zájem veřejnosti o to, vidět věci také z jiné strany než jen z masmédií, bude růst. „Salam alikum“ – „Pokoj s tebou“ – to si muslimové přejí, když se potkají a když se loučí. Toto přání také vyjadřují vypouštěním bílých holubic na symbol míru: Salam alikum!

Komentáře