Nejen na „kulen“ vás pozvou sestry a bratři v Chorvatsku

Pokračujme v seznamování se s „krajanskými“ sbory a komunitami. Po třech zastaveních na Ukrajině, Polsku vítejte v Chorvatsku. Kolem roku 1880 začíná stěhování Čechů do požežské kotliny patřící do Slavonie. Slavonie je historická země ležící mezi řekami Drávou, Sávou a Dunajem, rozdělená v současnosti mezi Chorvatsko a Srbsko. Je označována jako obilnice Chorvatska. Vedle katolíků šlo o evangelíky augšpurského a helvetského vyznání.

Od počátku se shromažďovali ke společným bohoslužbám v Požeze a patřili k evangelickému luterskému sboru Darkovac. Nelze zde vypisovat podrobně historii evangelických společenství. Pokud vás zajímá, doporučuji www.e-cirkev.cz nebo přímo stránky sboru v Bjeliševci. Dlouholetá kurátorka sboru Zdenka Pagáčová popisuje vznik sborového společenství v celé šíři. Já jen nyní připomenu nejdůležitější momenty. V roce 1900 reformovaní evangelíci v Pleternici zakupují domek, který upravují na modlitebnu. V roce 1946 se Bjeliševac a Pleternica stávají samostatnými sbory. Bjeliševští krajané většinou přišli z valašské Hrubé Lhoty (dodnes starší lidé hovoří valašským dialektem) a konali bohoslužby v nedalekém Tominovci ve škole. V roce 1947 přišel zakáz a tak se dlouhá léta scházeli v soukromých domech, později si upravili dvě místnosti v domě Ludmily Škrobákové jako modlitebnu. V roce 1998 začínají přemýšlet o stavbě modlitebny. Na podzim v roce 2000 začali stavbu a v květnu 2003 slavnostně oteNejen na „kulen“ vás pozvou sestry a bratři v Chorvatsku e Petr Brodský vřeli útulný kostelík. Nelze ani vypsat řadu farářů, kteří dojížděli do Pleternice a Bjeliševace. Cituji Zdenku Pagáčovou: „Přes 100 roků k nám přicházel farář jednou měsíčně. Od roku 1992 máme bohoslužby každou druhou neděli. Biskup Endre Lang a od října 2005 farář Branimír Bučanovič ze Záhřebu přichází první a třetí neděli v měsíci.“ Svůj historický pohled končí větou: „Moc mne těší, že máme dobré vztahy s Českobratrskou církví evangelickou, jak finanční, tak i duchovní podporu a povzbuzení. Za tu duchovní jsme moc vděčni.“ Pro úplné doplnění – v letošním roce funkci kurátora převzal Vladimír Kamenčák.

V průběhu let, kdy jsem za krajany jezdíval cca třikrát do roka, se konaly bohoslužby vždy v českém jazyce. Dalo by se psát i o dalších chorvatských komunitách v Daruvaru nebo o luterském sboru ve Velikich Zdencích. Ale co kuchyně? Řada skvělých jídel a produktů. Praktická poznámka: jednou jsme byli pozváni k obědu – na stole vonělo vařené hovězí maso, podával se k tomu křen, zeleninový salát, hořčice a bílý chléb. Tak jsme jedli a jedli… a najednou vše ze stolu zmizelo a podával se oběd – polévka, pečené maso a sarmy – a my byli najedení! To byl „boj“!

Sarmy
Co k tomu potřebujeme: Jednu hlávku zelí, nejlépe naložené (kysané), 60 dkg mletého vepřového masa; 30 dkg uzeného vepřového masa; 30 dkg rýže; 3 stroužky česneku; 2 cibule; jedno vejce; 10 dkg špeku; jednu kávovou lžičku mleté červené papriky; sádlo nebo olej; sůl a pepř.

Postup: Na kostičky nakrájený špek a cibuli osmažíme na sádle nebo oleji, před koncem přidáme nadrobno nakrájený česnek; přidáme mleté maso, jeden díl papriky, vejce, sůl, pepř a trochu teplé vody. Všechno promícháme. Zelí připravíme tak, že na každém listu od- řízneme tlustší díl a do každého dílu vložíme promíchanou směs a děláme malé válečky. List je nutné zamotat tak, aby se nerozbalil. Z výše uvedené dávky se „umotá“ něco kolem dvaceti kusů – záleží na velikosti zelného listu. Zabalené maso v zelném listu jsou sarmy – na UA říkají „holubci“. Sarmy vložíme do většího hrnce, necháme místo pro zbytek zelí a případně uzeného masa. Posypeme moukou a červenou paprikou, můžeme udělat i zásmažku. Zalejeme vodou a na mírném ohni vaříme asi 2 hodiny. K tomu se podávají obvykle vařené brambory nebo bramborová kaše. Pokud se vám sarmy během vaření rozbalí a válečky zmizí, nebuďte smutní. Má to pak jiný název – „líné sarmy“. Pokud ovšem máte chuť na polévku – doporučuji uvařit si ČOBANĚC. Vaří se hlavně venku v přírodě – vařívali ho hlavně pastýři – pastýř se chorvatsky řekne čoban. Vařívá se téměř při každé slavnosti, dokonce i při svatbách. Skoro každá vesnice má svého mistra na vaření této polévky.

Čobaněc
K  tomu potřebujeme: na  litr počítáme 30 dkg masa (nejlépe tři druhy: hovězí, vepřové, zvěřina), na 20 litrů 6 kg masa (obvykle se čobaněc vaří v kotlíku venku); 2 kg cibule; 3–4 nastrouhané brambory; celer, mrkev, petržel, česnek (kromě česneku vše nastrouhat); sladkou a pálivou papriku, feferony, 0,5 l protlaku; 2–3 dcl bílého vína – nejlépe graševina; mohou se přidat i žampiony.

Postup: základ: nakrájenou cibuli osmažíme dozlatova, přidáme na kostky nakrájené maso a všechny přísady – dle uznání dosolíme –, zalejeme vodou a vaříme 2–3 hodiny. Důležité upozornění: Voda se v průběhu vaření nedolévá! Moje návštěvy krajanů v Chorvatsku začínaly vždy u Zdenky Pagáčové v Požeze. Setkání začínalo pozdním obědem – viz foto – polévka nikdy nechyběla.

Pokud si chcete dát v této oblasti polévku (juha, čorba nebo supa), nejvíce je proslavená „fiš paprikaš“ nebo „ryblji paprikaš“ – rybí polévka – nejlepší je alespoň ze tří druhů ryb. V Požeze se například první víkend v září u řeky Orljavi každý rok koná soutěž o nejlepší „čobaněc“ nebo „fiš paprikaš“. Z uzenin jenom zmíním „kulen“ – je připraven z nejlepšího vepřového masa, hodně mleté papriky, česneku a soli. Kulen projde udírnou a vysušuje se. Asi kilové „šišky“ mají trvanlivost až dva roky.

Lehkým vínem s názvem „graševina“ se zapíjí kulen, sarmy i čobáněc. Tato odrůda se pěstuje zase jenom ve Slavonii a nejvíce, jak mi napsala Zdenka, chutná „mačkova graševina, mačkov sovinjon“ a „mačkova travarica“ – ale to je „jemná kořalička“. Všichni, co jsme tam za ta léta byli, jsme tam to vše výše uvedené jedli, pili a dobře se měli. V příjemné krajině se krajané usadili. Po turecké silné kávě nezbývá něž říci – dobrou chuť – „dobar tek“.

PS: Milá Zdenko Pagáčová – díky za tvá léta kurátorování. Díky za duchovní i kulinářské zážitky,

Komentáře