Jak vchodové dveře Diakonie čelily útoku neonacistických chuligánů a jaké si z toho vzít poučení

Ze soboty na neděli, o posledním dubnovém víkendu, zohyzdili vandalové fasády, dveře a výlohy šesti pražských podniků – včetně ústředí Diakonie. Vandalové po sobě zanechali neonacistickou symboliku, agresivní vzkazy i stopy jakési tekutiny, která měla pravděpodobně symbolizovat krev. Důvod? Zapojení napadených podniků do kampaně hlásající vstřícnost a odmítající nenávist. Novináři se nás to pondělí, co se o události hojně psalo, ptali, jak se cítíme. Asi doufali, že uslyší něco o šoku, zděšení, strachu – což článkům vždy dodává žádoucí emocionální náboj. Když otázka mířila na mě, nebyl jsem si jist, jak odpovídat. Žádnou agresi – byť jen symbolicky vyjadřovanou – nelze samozřejmě podceňovat. Na druhou stranu význam této konkrétní agrese byl pro Diakonii tak nicotný, že skoro ani nestál za řeč. Jsme ostatně na ledasco zvyklí.

Žabařina

To když loni o jednom z diakonických středisek server Novinky.cz publikoval článek s vylhaným titulkem: „Evangelický domov ohrozil životy klientů, přestal jim dávat léky,“ šlo o daleko ostřejší atak na Diakonii. Ve srovnání s tím byl vandalismus mladíků, kteří si ani neuměli dát pozor na bezpečnostní kamery, pouhá žabařina.

Navíc naše nebohé vchodové dveře či dveře do dvora někdo posprejuje odhadem jednou do roka. Sídlíme v centru velkoměsta, ve kterém se rádi opíjejí všichni národové Evropy (Čechy nevyjímaje); a při tahu městem po sobě zanechávají stopy – nejen sprejem. Dva prapory s logem Diakonie nad naším vchodem jsme museli po letech zkušeností umístit do maximální možné výšky. Pokud byly dosažitelné, každou chvíli se někdo věšel na jejich žerdě, které zpravidla i zlomil.

Na dvoře našeho domu probíhá aktuálně rozsáhlá dostavba; a dům hned vedle prochází kompletní rekonstrukcí. Jako každé intenzivní stavební práce i tyto vedou k sérii drobných – v podstatě každodenních – katastrof. Pokus jakýchsi chuligánů nás vyvést z rovnováhy pak za těchto okolností opravdu nemohl vyjít. Mnohem intenzivněji než jejich vzkazy přející smrt jsme vnímali milé projevy solidarity: kolega Hanych s nadšením hlásil, jak nám nebývale naskakují „lajky“ na naší facebookové stránce; okolo čtyř tisíc lidí vyjádřilo podporu napadeným podnikům před kostelem na pražském náměstí Jiřího z Poděbrad; dorazili členové synodní rady církve a vlastníma rukama uvedli dveře do původního stavu. Vládla dobrá, téměř happeningová nálada.

Když se nás tedy novináři ptali, jak se cítíme, měl jsem sto chutí odpovědět, že se docela dobře bavíme. Vědomí zodpovědnosti mě však přeci jen vedlo k zdrženlivějším výrokům. Nechtěl jsem, abychom působili jako úplní cynici, kteří mají ze všeho legraci. Odpovídal jsem proto něco v tom smyslu, že zůstáváme v klidu, protože jsme nějaký obdobný projev agrese více méně čekali. Což však – zpětně nahlíženo – je vlastně cynismus úplně stejný, ne-li větší.

Jedna paralela by tu byla

Počítá-li člověk dopředu s tím, že bude napadán za něco tak nevinného a vlastně samozřejmého, jako je odmítnutí nenávisti a deklarace vstřícnosti, svědčí to o zcyničtění značném. Jak ostatně jinak nazvat stav mysli, kdy považujete za nevyhnutelné, že někteří vaši spoluobčané budou reagovat jako agresivní blbečkové; a když k tomu dojde, ani vás to nepřekvapí; v podstatě to považujete za nutnou součást řádu věcí. Zároveň se bohužel jedná o cynismus realistický. Nárůst hulvátství, agrese a nenávistnictví ve veřejném prostoru byl za poslední rok značný. Jedna paralela by tu byla Některé tento neblahý trend svádí ke srovnávání s nástupem nacismu či fašismu ve třicátých letech minulého století. Jedná se o srovnání samozřejmě zcela netrefné, které spíš mate, než že by nám něco rozkrývalo. Nabízí se však jiná paralela s minulostí docela nedávnou: zdá se, že se nás jisté síly snaží krůček po krůčku sunout zpět do počátku devadesátých let minulého století, kdy se u nás téměř z ničeho nic zhroutil represivní komunistický režim, nastala nebývalá volnost, část společnosti si s tou volností nevěděla rady – a začala se chovat jako utržená ze řetězu.

Najednou všichni zírali, čeho jsou někteří domněle mírumilovní Češi také schopni: ve volbách dávat masově hlasy rasistům a antisemitům, vraždit Romy, vzývat rasistické kapely, hajlovat na jejich koncertech a mlátit ty, kteří měli odvahu se takovému řádění veřejně postavit. Vše za převážně nečinného, částečně bezradného, částečně sympatizujícího přihlížení bezpečnostních složek státu. O „nástup nacismu“ se sice nejednalo; nebezpečné to ale bylo dost – a pokud by mělo dojít k obdobnému sesuvu hodnot znovu, bylo by to ještě nebezpečnější. Tehdy přeci jenom zároveň vládla víra v lepší budoucnost; ve společnosti panovalo i jisté odhodlání na sobě pracovat; a mezi vedoucími postavami společnosti bylo několik lidí, které šlo právem vnímat jako skutečné autority.

Dnes vládne a panuje především ten cynismus; navíc živený a podporovaný mnohými veřejnými autoritami, které místo toho, aby byly garanty vysoké hodnotové úrovně, se ji snaží stáhnout,ak nejníž to jde. Pár příkladů: prezident naznačuje, že politické spory by se mohly řešit pomocí samopalu; hejtman libereckého kraje mu potom skutečný (byť nefunkční) samopal daruje; docent jihočeské univerzity na sebe ochotně vzal roli prvního českého xenofoba; asistuje mu při tom chlapík, který zrovna nedávno obhájil doktorát ze sociologie na Karlově univerzitě.

Když španělský filosof José Ortega y Gasset zkoumal kulturní i politický úpadek meziválečné Evropy, dospěl k závěru, že příčinou je vzestup „davového člověka“ a svou dodnes citovanou a čtenou analýzu pojmenoval „Vzpoura davů“. Náš Karel Čapek s ním přátelsky polemizoval: „Nikoli vzpoura davů, nýbrž hromadné selhání jedinců. Můžeme-li mluvit o jakémsi up

Komentáře