Ahmad, syn Saany, vypráví

Byl jsem hodně smutný, když matka řekla, že musíme opustit moji zemi, Sýrii. Ale hledali jsme bezpečí. Byli jsme tehdy na naší farmě. Máma přišla a řekla: zítra půjdeme do Jordánska. Začal jsem brečet a doufal jsem, že se objeví můj otec. Jak mohu opustit Sýrii bez táty? Ten den prodala moje matka všechno, co mohla, aby měla peníze na cestu. Počítali jsme, že to vystačí maximálně na tři měsíce. S sebou jsme nebrali nic, protože cesta je nebezpečná a dlouhá.

Náš dům byl pěkný, celý z kamene, obklopený zahradou. Z hlavního vchodu jste viděli nejprve pokoj pro hosty a pak velkou kuchyň. Chybí mi domov a moc si přeju se vrátit. Každý den bych chodil do školy a hrál si na zahradě se sousedy a příbuznými. Chodili bychom na výlety. Byli jsme svobodní a měl jsem kamarády. Chybí mi ta svoboda. Vzpomínám často na to, jak jsme žili doma. Když jsem se vrátil ze školy domů, šel jsem hned hrát syrský styl baseballu s kamarády. Taky jsme hráli na schovávanou a kuličky. Hráli jsme každý den. Mluvím s kamarády přes WhatsApp, jeden je tady a ostatní v Sýrii. To ale nestačí. Někdy si posíláme fotky. Když je vidím, brečím a prosím matku, abychom se vrátili. Moji přátelé na mě čekají. Všichni žijí ve špatných podmínkách. Vyprávějí mi o střelbě a bombových útocích. Nejsem lepší než oni, ale jsem v bezpečí. Měl bych být s nimi. Cítím se provinile a přemýšlím, proč jsem já tady a oni to všechno musí vydržet.

V táboře mluvíme s kamarády o dobrých časech v Sýrii před válkou. Každý z nás se chce vrátit. Jen můj nejmladší bratr ne. Bojí se, slyší o válce a vypne. Říká, že se tam střílí, a pak odmítá mluvit. Byl mu rok, když jsme odešli, a o Sýrii neví nic. Když vidí zprávy ze Sýrie v televizi, říká: Já nechci jít. Před krizí jsme se měli stejně dobře jako děti, které žijí v dobrých podmínkách v Americe nebo v Evropě. Náš život byl šťastný. Nelišili jsme se od nich. Teď už se nemůžeme vrátit.

Komentáře