Starý přítel

Kráčel jsem tedy každý den podél Dunej, sám chodec mezi desítkami cyklistů, kteří kolem mě projížděli rychlostí větru. Někdo zamával, někdo zacinkal, pár jich i dokonce zastavilo, aby se mě zeptali, kdo jsem, odkud jdu a hlavně: kam jdu. Když jsem jim odpověděl, tak jejich tváře byly plné překvapení. Jedno ráno jsem dokonce viděl v dálce proti sobě jdoucí postavu v bílé košili, nejdřív jsem si říkal, jestli to není nějaký přelud z únavy, ale když jsme se k sobě přiblížili, tak jsem zjistil, že to je taky poutník, jenom jde na druhou stranu k Černému moři. Jaké to bylo pro nás pro oba překvapení. Nejsme sami ve svém poutnickém bláznovství. Od srdce jsme si popřáli šťastnou cestu a já dnes doufám, že onen poutník taky dorazil do svého cíle.

Každý den jsem vstal v šest ráno, abych stihl zhruba do poledne ujít danou trasu, protože jinak už bylo strašné vedro. Jeden den prý bylo dokonce i 40 stupňů ve stínu. Pamatuji si, že jsem ležel u cyklostezky poblíž Dunaje a měl pocit, že mám horečku. Takové bylo vedro. Také bylo třeba si každé ráno opatřit vodu. To není zas tak velký problém, protože mnozí Němci vstávali stejně a v době, když jsem procházel kolem nich, zrovna zalévali zahrádku. Ochotně a bez problémů mi nalili vodu, a jeden pár mi dokonce dal i pivo. Na mou otázku, kde si to pivo mám vychladit, mi odpověděli, že to mám prý pít teplý… Já jsem počítal každý gram ve svém batohu a skleněná lahev s obsahem, který poutníkovi pomůže spláchnout prach z cesty až večer, se mi moc nechtěla dál tahat. Zatnul jsem zuby, protože jsem si říkal, že si stejně už pivo asi po celou cestu nekoupím. Zkoušel jsem ho vychladit v Dunaji ve stínu pod jedním mostem, ale stejně to moc nepomohlo. Němci, přijíždějící se také ochladit do stínu pod most, byli zvědaví, čí to pivo asi je, ale když opodál viděli vousatého chlapíka se slaměným kloboukem, tak se už jen usmáli a vrátili se do svých klimatizovaných limuzín.

Doma jsem při balení udělal jednu obrovitánskou chybu. Koupil jsem si nový batoh a ten starý ze Santiaga jsem nechal doma s tím, že už je malý a že na tu cestu do Taizé budu potřebovat asi o trochu víc věcí. Jak jsem byl rozmazlený!!! Prázdné místo v novém batohu, který byl o 10 l větší, mě nutilo ho zaplnit, tak jsem si vzal o jednu knihu navíc, přihodil pár konzerv a kila přibývala a přibývala… Také jsem byl doma trochu nejistý, jestli mi sedí popruhy a jestli mě z něj nebudou bolet záda. Stejný problém jsem řešil i na cestě do Santiaga, kde jsem si pak musel koupit nový batoh. Když jsem pak odjížděl na hranice s Německem, tak jsem ho nechal doma a měl jsem pocit, že tam zanechávám dobrého přítele, který mi velmi pomohl.

Jak jsem po tom příteli teď toužil! Nový batoh mi nesedl, navíc byl o mnoho těžší, protože jsem přibalil samé hlouposti, a strašně mě z něj bolela záda. Věřte, že mi to tu cestu úplně znechutilo. Byl jsem už připraven z minula, že cesta nemusí být jen radost a štěstí. Ale když na mě přišla tato nepohoda, tak jsem už vážně přemýšlel, jestli tu námahu mám zapotřebí.

Naštěstí mám ještě jednu dávnou kamarádku – Terku, která mě navštívila na týden na cestě do Santiaga a teď se rozhodla mě taktéž navštívit na víkend. O tom, jak jsme společně putovali a jaké důležité rozhodnutí jsem pak musel udělat, se dozvíte v dalším díle.

Komentáře