Půlmaraton aneb jak jsem předběhl Afričana

Jak je asi vidno – rád běhám. Letos jsem se rozhodl, že uběhnu Půlmaraton Sportissimo, který se konal v Praze 2. 4. za čas 2 h 10 minut s cílem podpořit projekt Diakonie ČCE – Střediska humanitární a rozvojové spolupráce, protože jsem od kolegů z práce dostal jako dárek startovné. Nějak mi to nestačilo, a tak jsem se hecnul a zkusil z půlmaratonu vybrat 21 097 Kč (stejně jako počet metrů trasy). Pokud bych to nedal, budu muset čistit boty těm, kdo přispějí. Nakonec se díky mnoha lidem podařilo vybrat 23 400 Kč a s pomocí Diakonie uděláme v jordánském táboře v Zátarí 42 hudebních dílen pro uprchlíky ze Sýrie.marathon

Nyní již slíbená ZPRÁVA ZE ZÁVODU:
9:00 – přicházím na Palacháč, mrzne, bolí mě pata, afričtí běžci právě vstávají
9:08 – potkávám známého z Jindřichova Hradce, který mě nepoznává a to prý proto, „že teda zrovna mě by tady nečekal“ – jako jak??? A když mu říkám, že chci běžet za 2:10, opáčí „no, kdo je trochu frajer, dá to pod 2 hodiny“. Jejda. V tu chvíli mě potkává další kamarád s prasečí maskou na hlavě, vše je dnes špatně…
9:10 – setkávám se s Romanem Mazurem (seniorem pražského seniorátu, pozn. redakce) a ten mi říká „za 2:10 neběžíš, běžíš za dvě, přeci nejsi…“
9:12 – rozhodl jsem se, že běžím za dvě…
9:52 – málem jsem nestihl vystát frontu na ToiToiku
10:00 – start, čelo závodu zdrhá směr Národní divadlo
10:10 – jsem na startu (ano, těch 11 tisíc lidí než dojde, to je času…) VYBÍHÁM!
2. km: Jediná otázka je, co tady dělám? Nohy bolí jak čert, vidíte, já se vůbec nerozcvičil…
3. km: Při představě, že to nedám pod 2:10 a čistím boty (tuším něco kolem 300 párů), polévá mě střídavě horko, zima, a pocit, že jsem na přechodu, není jen vidinou zebry pode mnou… á propo zaplatili všichni, co mě hecovali??? 5. km: Předbíhá mě asi sedmdesátiletá paní. Klid, Márty, klid. I to se stává.
7. km: U Smíchovského nádraží potkáváme v protisměru sběrný autobus, který nemilosrdně loví poslední běžce. Nebohý stařík se snaží ukecat autobusáka, ale je bez okolků lapen. Větší potupy není.
9. km: Tzv. německý kilometr – potřebuji si odplivnout, koukám vlevo, nikdo tam, promelu na jazyku a pověsím tu neuvěřitelnou věc na ponožku německého běžce, který se tam fakt zničehonic objevil a s nadávkou, kterou nebudu překládat, jinak by mi to tady neotiskli, utíká dál. O chvilku dál potkávám jiného Němce, který si v klidu řeší po telefonu za běhu problém nedovezených kontejnerů ze Singapuru do Brém. Je to zábavné, vtipné a na jedenáctém se problém zdá být vyřešen. Odpojuji se.
13. km: PŘEDBÍHÁM AFRIČANA! Neuvěřitelné, ano… jen… jen ten problém, že místo předpokládaného dresu národního týmu Keni má na sobě tričko s nápisem „Linet Group“ – takže ajťák, co běží kvůli CSR (tj. společenská odpovědnost firem, pozn. redakce), ach jo…
15. km: Konečně něco pozitivního – u silnice stojí Anna Mazurová (manželka mého kamaráda Romana Mazura) s nápisem, který už si přes rudo před očima nepamatuju.
17. km: U silnice mě povzbuzuje moje manželka Eva s dcerou Alžbětou. Díky!
18. km: Modlím se, aby tu už žádná žena nestála, nejsem v hezkém stavu… Začíná tradiční zpěv husitských chorálů a písně „Jezu Kriste, štědrý kněže“, ta pomáhá!
19. km: Přešel jsem k písni „Má víra pohlíží, Beránku na kříži!“ nic jiného nedám… navíc zjišťuji, že jsem si blbě spočítal čas a pod dvě hodiny to nejde. 20. km: Vzpomínám si matně, že kdosi říkal „když nemůžeš, pověs se za pěknou zadnici“. Zkouším to, po dvaceti metrech ale zjišťuju, že je to chlap…
21. km: Rudolfium, heuréka… Keňani a Etiopani osprchovaní, po tiskovce a na hotelu… Česká televize sbalila kamery a zase mě nezabrali… píšu stížnost, pořád mě přehlížejí.

Ale to nevadí, zvládl jsem to a těch 22 tisíc je super. Stálo to fakt za to! Pokud přemýšlíte, zda něco podobného nevyzkoušet, běžte do toho a hlavně si vyberte smysl, poběží se vám lépe!

marathon2

Komentáře