Bylo třeba dát za uši těm, kdo si z Božího díla udělali dojnou krávu

Kdo byl ten muž, který ze strachu o život odvolal své názory, ale vrátil se k nim, i když věděl, že se tím poslal na smrt? Jeroným Pražský, upálený před šesti sty lety na kostnické hranici, stojí neprávem v Husově stínu. Kdo to byl a proč bychom na něj ani v současné době neměli zapomenout? To přibližuje Českobratrská církev evangelická řadou akcí v letošním roce. Vrcholem bude festival, který propukne v sobotu 28. května na Střeleckém ostrově v Praze. A Nota nebe nyní přináší unikátní rozhovor se samotným Jeronýmem Pražským!

jeroným 4Na rohu Karlova náměstí a Řeznické ulice máš pamětní desku, prý ses tam někde narodil. Jak vzpomínáš na své dětství na tehdejším Dobytčím trhu?
Aj, panno přemilá, těžko se mi vzpomíná. Je to už mnoho let a Dobytčí trh změnil tvář snad nastokrát. Za časů Karla, císaře blahé paměti, bývaly zde výstavy svatých ostatků. To je asi jediné, co mi v hlavě utkvělo – ten mumraj nad trny z koruny Kristovy, nad mlékem Mariiným, tmou egyptskou v lahvičce, brkem z křídla archanděla Michaela, příčkou z žebříku, co ho Jákob viděl ve snu, paprskem hvězdy, co nad Betlémem zářila. Dnes mi to připadá jak šalba a mam, ale jako hošík vnímal jsem to jinak. S posvátnou úctou jsme poklekali.

Filosofie. Jsem čtvernásobným mistrem artistické fakulty – ale dál jsem nešel. Kdo chtěl peníze, šel studovati obojí právo. Kdo na to měl žaloudek, šel na medicínu. Kdo chtěl dělati kariéru, šel na teologii. Ale kdo moudrosti porozuměti chtěl jako já, ten se ani vysvětiti nenechal. Jsem svobodný duch a diskuse je mi nade vše – zůstal jsem svobodný člověk na katedře svobodných umění. A mezi námi – právě tam, kde se moje filosofie dotkla teologie, tam z toho bylo v Kostnici nejvíce zlé krve. Stal ses mistrem čtyř evropských univerzit.

Kde se ti líbilo nejvíc?
Všude něco. Oxford – tam jsem se rozkoukával. Tam mi prvně Viklef hlavu viklal. Tam jsem prvně poznával, jací jsou nominalisté bloudi, protože se nesnaží nahlédnout na ideje v Boží mysli a ulpívají se smrtelnou vážností na lidských soudech. Paříž je matka víry, macecha hereze – ale svoje děti od sebe odlišiti neumí. Tak tak, že jsem uprchl. Měl jsem pár ne úplně nevinných poznámek proti jistému Gersonovi. Než mě stačili pomluviti v Němcích, získal jsem profesuru v Heidelbergu. To spíš tak pro radost, a že to bylo při cestě domů. A v Praze už jsem jen zúročil všechny tyhle hřivny. Byla to jediná škola, kde dokázali i v hlušině kacířských spisů zlatou žílu hledati a nalézati.

Co předcházelo vydání Dekretu kutnohorského, na kterém ses podílel? Jaké byly následky?
Míchala se tam velká politika a velká láska k Čechám. Pomni, převelectná panno, že reformní koncil v Pise čekal, jestli ho král Václav podpoří – a arcibiskup byl ostře proti. Václav se neměl o koho opříti a tak požádal univerzitu, aby mu kryla záda. I Němci byli proti a po Ruprechtovi Falckém proti Václavovi pokukovali. Tak jsme spojili příjemné s užitečným – Němcům jsme nechali hlasy odebrati, vrátili jsme univerzitu tomu smyslu, k jakému ji Karel, císař blahé paměti, založiti nechal. Aby v Čechách Čech z české matky a českého otce hlavou byl. Ne ocasem. Pisánskou reformu jsme tak s králem podpořili, i arcibiskup nakonec souhlasil. Bůh ví, jestli to bylo k dobrému. Však mi to ve Vídni i v Kostnici pak řádně o hlavu otloukli.

Co ti vadilo na tehdejší církvi?
Nominalismus. To, že ti nejvlivnější měli ideje v Boží mysli za pouhé jméno. Rozuměj tomu, panno přeroztomilá: jen Bůh ví, jak má církev vypadati – a na nás je se podle těchto plánů říditi. Moc církevní i světská má měniti církev tak, aby odpovídala těmto Božím plánům. Ale všichni ti plebáni a potentáti tvrdili, že nic takového není. Že tato přesvatá idea církve, to je jen „nomen“ – jméno. A že oni, jak tu jsou, tak již jsou dokonalá církev Kristova a že nutí-li je kdo ke změně, tak kacířsky nutí měniti Krista. A že i kdyby stokrát hřešili, přece oni jsou oudy Kristovými. Tohle dobře kritizoval Viklef – církev se musí napraviti. Nejlépe sama od sebe. Ale když to nedokáže, je povinností světské moci dát za uši těm, co si z Božího díla udělali dojnou krávu. Prý ti byli hodně blízcí pravoslavní.

Kvůli čemu?
Už Viklef chválil Řeky, že se od Kristova evangelia méně vzdálili, než římští. A pravdu děl! Mši svatou slouží v jazyce, kterému lid rozumí. Lid zpívá v kostelích ve svém jazyce. Papeže mají jen za jednoho z biskupů a hádá-li se tento s jiným o svou židli, nic si z toho nedělají. Svatou eucharistii pod obojí způsobou vysluhují kněžím i laikům, dospělým i dětem. Úcta k svatým obrazům není tak pověrečná jako na západě. Jistě, i tam se najde mnohé, co si ještě reformu zaslouží. Ale přece jsou blíže ideji, kterou z Písma svatého rozpoznáváme, že tak Bůh církev zamýšlí. S Janem Husem tě pojilo velké přátelství.

jeroným 5Čeho sis na něm nejvíc vážil?
Já byl mudřec – a on kazatel. Já hledal pravdu, on Pravdu žil. Já mluvil do uší, on uměl promluviti k srdci lidí. A lépe než já pochopil, že lépe jest dobře umříti, než špatně žíti. Já měl větší hlavu – on srdce.

Proč jsi po jeho upálení odvolal své názory? Prý tě mučili.
Hlavou dolů jak apoštola Petra mne ke zdi přikovali. Dny, týdny a měsíce jsem žil ve vlastních lejnech – a pak najednou pamlsky z biskupského stolu a uherské víno! A ohně jsem se bál. Ze všech tahanic doposud podařilo se mi vykroutiti a utéci, myslel jsem, že tohle bude jedna z takových. Ale znali mě, jak kupec zná falešný groš. Poznali, že se ve mně mísí strach z ohně s touhou udělati na ně dlouhý nos. Suďte mne. Ale dá-li Pán, ne tak přísně, leda byste prožili na své kůži to co já. Pán mi dal skrze očistný oheň očištění. Tam, kde se věrný mistr Jan po pár minutách v kouři udusil, já v suchém žáru ještě dlouze bolestí řval, když mi při plném vědomí puchýře po celém těle naskakovaly. Co jsem v životě ze zlata, stříbra, drahého kamení Slova Božího stavěl, to obstálo. Co ze dřeva, trávy, slámy lidské marnosti, to pohltil oheň. Že jsem stavěl na základu, kterým je Ježíš Kristus, z jeho nezměrné milosti jsem byl skrze oheň očištěn pro Boží království.

Co tě přimělo přiznat se znovu k Viklefovým a Husovým názorům? Musel jsi vědět, že si tím podepisuješ rozsudek smrti.
I ba žeť, že jsem věděl. To jen že jsem si na mistra Jana vzpomněl. Stromy nerostou do nebe a každou hru je jednou potřeba dohráti. A než se někde roky v klášteře v Němcích černým svědomím hryzati, že jsem křivého slova marně vyslovil – to už raději dohráti co filosof taškařici této marnosti, co je nad marnost.

Mohli bychom ještě něco na lehkou notu, ať nekončíme tak smutně? Co Jeroným a ženy?
Nu, panno s pohledem jiskrným, aby si snad některá z těch panen (tak jako ty krásných!) nevzala něco na památku, tak můj popel vysypali do Rýna. Nechci se chlubiti, ale fešák jsem byl. Za mým zářným pohledem a havraním vousem by snad i na hranici mnohá skočila, kdyby okolo tolik žoldnéřů nebylo. Nu a tak to bývá, že když ženám není muž lhostejný, nebývají lhostejné ani ženy jemu…

Jak se ti líbí dnešní svět? Chtěl bys v něm žít?
Pěkně věci tu vídám. Dobré lidi, moudré muže i krásné ženy. I nepěkné – lotříky, co se k moci derou. Hlupáky, co se za mudrce prohlašují. I takové ženy, co se i v slunečný den na celý svět škaredí. Ale věz – není ten svět zas tak jiný, jak byl ten můj. Dobro zůstalo dobrem a zlo zlem. Herci dál hrají podobné kusy, jen masky se mění. Hrejte tedy podle scénáře, co ho Duch svatý do Písma zapsati nechal, a na jedné společné hostině se pak v den posledního představení sejdeme. Ty i já, až samotný principál, scénárista a režisér nás na hostinu do věčné radosti přijme.

Komentáře