Nenechat se zastrašit

12714517_10153937222121974_2048786081_n

Foto: Blanka Holásková

K rozhovoru na aktuální téma jsme si pozvali farářku Martinu Pumrovou-Zuštinovou, která se mimo jiné účastnila dobrovolnické akce pro uprchlíky na srbských hranicích.

Tématem aktuálního čísla je kázání. Myslíte si, že je to žánr, který má co nabídnout i dnešní mládeži, případně oslovit mimocírkevního posluchače?
Používáte slova „nabídnout“ a „oslovit“. Začnu tím druhým, může kázání oslovit? Kázání je řeč, která ze své podstaty chce oslovit své posluchače. Nechce mluvit mimo ně. Chce se svým posluchačem komunikovat. Jako v každé komunikaci pak záleží jak na tom, kdo mluví, tak na tom, kdo poslouchá. Někdy mě překvapí, co si lidé z mého kázání odnesou, co je tam zaujme. Posluchač tedy pracuje s tím, co slyší, nějak si to vykládá, rozvíjí při poslechu svou fantazii a překládá si slyšené pro sebe. Vychází při tom ze svých zkušeností. A jestli má kázání co nabídnout mládeži? Myslím, že to záleží na tématech a stylu kázání. Každý kazatel si přeje oslovit všechny své posluchače, ale protože jsou tak různí, je to někdy těžké. Kážeme ale především na biblické texty a ty jdou podle mě na dřeň toho, o čem je život, v čem spočívá smysl života, co je to láska, jaký je vztah Boha k nám lidem, a to jsou otázky, které snad mladé lidi zajímají.

Kázání je nejdelší složkou evangelického obřadu, přizpůsobujete tomu i projev? Myslím tím, jestli se snažíte budovat napětí, měnit tempo řeči apod.
To je otázka rétoriky, kterou by měl ovládat každý, kdo k lidem mluví. Je to ovšem trochu technická věc. Člověk musí od sebe poodstoupit a sledovat se očima svého posluchače. Kazatel není herec. Měl by zůstat přirozený a sám sebou, ale samozřejmě by neměl mluvit jako uspávač hadů. Já se snažím v tomto směru na sobě pracovat. Přiznám se, že mi jde spíš o obsah toho, co říkám, teprve na druhém místě o projev. Mým cílem je svým projevem nezabít zvěst kázání, zaujmout lidi, důležité věci zdůraznit i projevem, ale nechci přehrávat nebo na lidi něco hrát. Chci k nim mluvit důrazně, ale přitom normálně a civilně. Můj dědeček byl velmi temperamentní řečník. To já nejsem.

Co by v kázání mělo nebo naopak nemělo zaznít?
Zaznít by mělo evangelium, to znamená dobrá zpráva pro člověka. Lidé mi říkají, že chodí na bohoslužby, protože se tam jakoby nají, duchovně posílí, během bohoslužby se stane něco, co je promění a oni jdou do dalšího týdne s novou nadějí nebo změněnou perspektivou. To se neděje jen během kázání, věřím, že během celých bohoslužeb se nás dotýká Bůh, působí Duch svatý a je to jeho práce, že nás vůbec něco oslovuje. V kázání by podle mě nemělo zaznít nadávání na ten zkažený svět tam venku za zdmi kostela, kázání by nemělo moralizovat, rozdělovat lidi na ty dobré a ty špatné a je jistě i mnoho dalších neduhů, kterých se někdy my kazatelé třeba nevědomky dopouštíme.

Když stavíte svá kázání, kladete důraz i na současnou situaci a aktuální problémy?
Současnou situaci ve světě i u nás sleduji, a když se stane něco hodně závažného, tak to ve svém kázání nějak zpracuji, třeba nepřímo. Myslím si, že to je naše povinnost, nás kazatelů. Že nemůžeme být lhostejní k tomu, co se kolem nás děje a nemůžeme mlčet například k tomu, když se děje nespravedlnost. Ovšem je třeba být velmi opatrný a lidem nevnucovat například své politické postoje. Takže je to docela citlivé téma.

Snažíte se své farníky povzbudit?
To rozhodně.

Máte za sebou dobrovolnickou zkušenost ze Srbska, kde jste pracovala s uprchlíky. Odráží se to ve vašich kázáních?
To byla jedna zkušenost a odrazilo se to myslím víc na biblických hodinách, kdy jsem promítala fotografi a vyprávěla o tom, co jsme tam prožili. Téma uprchlíků jsem několikrát zmínila v kázáních i předtím, protože je důležité.

Je pro vás důležité prostředí, v jakém kážete? Kážete vždy v kostele?
Prostředí rozhodně hraje svou roli. Například na svatbách kážeme i ve volné přírodě nebo na hradě, zámku apod. Musíme tomu přizpůsobit svůj projev, připravit se na možné rušivé vjemy, na jinou atmosféru.

Při svatbách jistě kážete také jiným posluchačům než obvykle, jaké to pro vás je?
Při svatbách kážeme často nevěřícím lidem a člověk k tomu musí přihlédnout, aby nemluvil jim nesrozumitelnou řečí. Je to výzva, kterou mám ráda. Baví mě kázat konkrétním lidem, které mám možnost poznat, a při předsvatební přípravě se se snoubenci docela poznáme. Dozvím se něco o nich a jejich rodinách a kázání se pak snažím napsat jim „na tělo“. Podobné je to ale i s křestními nebo pohřebními kázáními. Ty mám také ráda, platí u nich to samé, scházíme se s konkrétními lidmi předem a povídáme si o jejich životě.

V jakém „nejexotičtějším“ prostředí jste kázala?
Já vzpomínám na ekumenickou bohoslužbu, kterou jsme slavili pod širým nebem na hraničním přechodu Berkasovo-Bapske s mým kamarádem Elvou Frouzem, katolickým jáhnem. Rozhodli jsme se, že by to bylo hezké uprostřed vší té činnosti a pomáhání zastavit se a ztišit. Otevřel se nám tak nakonec úplně jiný prostor a mladé lidi to hodně oslovilo. Myslím, že se jich opravdu něco dotklo a šli posilnění zase dál pomáhat. Důležitou částí bohoslužby ale nebylo jen kázání, společně jsme mlčeli, zpívali písně z Taizé a nakonec byla možnost přijít si pro osobní požehnání. Lidé k nám chodili na pole za našimi zásobovacími stany a byl to silný zážitek.

Jak probíhala příprava bohoslužby a kázání v takovém prostředí?
Popravdě musím přiznat, že jsme ani jeden neměli s sebou Bibli. Zabalili jsme na těch několik málo dní jen nejnutnější jídlo a pak co nejvíce věcí do zásobovacího stanu pro uprchlíky. Já jsem napsala manželovi, aby mi přepsal oddíl z Markova evangelia o utišení bouře a on mi text poslal jako SMS. Abychom byli civilní, ale také trochu liturgičtí, ustřihli jsme si kus bílé látky a měli tak jakési improvizované štóly. Kázání a liturgii jsme si s Elvou rozdělili, kamarádi z jeho farnosti zpívali a doprovázeli písničky z Taizé na kytaru. Kázání jsem připravovala ve stanu za svitu baterky. Na kousek papíru jsem si psala poznámky.

O čem jste v takovém prostředí a v takové situaci kázali?
Každý z nás mluvil chvíli. Elva mluvil o tichu a o naději a o neznámém Bohu, který je ale opravdu Bohem, dotýká se nás. Já mluvila o tišení strachu. Příběh o utišení bouře se mi spojil se zkušeností s uprchlíky, ale také rétorikou, kterou někteří v souvislosti s nimi užívají. Někdy se nám opravdu může zdát, že je náš osud Ježíši lhostejný a my jsme se ocitli na chatrné loďce, která se zmítá na moři a vlny ji mohou potopit. Bojíme se vlny, která se na nás valí a hrozí, že nás smete. Nelíbí se mi, když jsou uprchlíci přirovnáváni k takové vlně. I když rozumím strachu, který jejich příchod vzbuzuje. Ale to oni sem plují na loďkách a troskotají. A přece i my cítíme silný strach.

Pro nás, kteří takový strach někdy cítíme, mluví tento příběh o utišení bouře nadějně, ale také si rýpne. Učedníci se v něm zlobí na Ježíše, proč hned nejedná a z nesnází je hned nevyvede. Proč si tak klidně spí a o bouři se nestará. A Ježíš se zase zlobí na ně, za jejich nedůvěru, malou víru. Myslím, že se v této situaci můžeme najít. Zlobíme se, když nám teče do bot. Ale mně přijde konstruktivnější zamyslet se nad tím, co můžeme udělat, jak pomoci, a věřím, že nás Ježíš v té bouři nenechá samotné. Že je s námi i v ní, ale nechce všechno dělat sám. Chce, abychom se také my snažili. Až uděláme vše, co je v našich silách, nenechá nás potopit se. On nás prostě podobně jako učedníky vede i do rozbouřených vln, do nelehkých složitých situací, ve kterých se můžeme něco naučit. Když nás zve, abychom ho následovali, nezaručuje nám klidnou plavbu. Ale v životě jde o víc než o klid. Jde o to obstát i ve zkouškách, postavit se jim a nenechat se zastrašit.

Komentáře