Demokracie je křehká nejen na Kubě

Rosa María Payá je dcerou známého kubánského disidenta Oswalda Payi, který dlouhou dobu bojoval za demokracii na Kubě a patřil k přátelům Václava Havla. Rosa María Payá aktivně pokračuje v jeho stopách. Jejím cílem je dosáhnout na Kubě závazného plebiscitu, ve kterém by si Kubánci sami rozhodli o svém osudu. Letos v březnu navštívila Českou republiku a účastnila se každoroční akce Den pro Kubu.

Váš otec, Oswaldo Payá, byl vůdcem křesťanské opozice na Kubě. Jak silná je víra mladých Kubánců?
Je třeba si uvědomit, že kubánský lid prošel velkou etapou dekristianizace. Po komunistické revoluci hodně duchovních odešlo ze země ze strachu před represemi. Hodně lidí přestalo chodit do kostela. Můj otec byl tři roky v pracovním táboře, kde byl společně s některými kněžími a seminaristy, jejichž názory se lišily od oficiální ideologie. Víra ve společnosti tedy hodně utrpěla. Po návštěvě Jana Pavla II. v roce 1998 však došlo k určitému otevření a represe přestaly být tak patrné. Přes to všechno jsou Kubánci věřící a to platí i o mladých. Nelze je však označit vyloženě za většinové katolíky nebo protestanty. Obě církve utrpěly hodně. Represe je stále přítomná, ale v průběhu let se změnila. Státní bezpečnost už nás například nestíhá za to, když jdeme v neděli do kostela. Velmi pečlivě však poslouchají, co kněží lidem říkají a dávají si na ně pozor a to především, pokud duchovní režim kritizují. Někteří byli zatčeni nebo skončili ve vězení.

Jaké to bylo, vyrůstat jako dcera disidenta na Kubě?
K tomu se dá přistupovat ze dvou úhlů pohledu. Ten první je ten negativní, který je spojen s represí, kterou trpí celá rodina, máte problémy ve škole a jako dítě to musíte nějak vstřebat. Jak ale člověk roste, tak si více uvědomuje to pozitivní. Děti jsou často na Kubě vedeny k tomu, aby neříkaly nic, co slyší doma, a celkově se tak vytváří atmosféra strachu. Můj otec mě naopak vždy vedl k tomu, abych říkala to, co chci. Ukázal mi, jak být svobodná.

Jaký je osud projektu Valera, který trochu připomíná naši Chartu 77?
Tento projekt je právní iniciativou. Kubánská ústava říká, že pokud taková petice získá více než 10 tisíc podpisů, je třeba ji projednat. Tento projekt chtěl referendum, tedy aby si Kubánci svobodně rozhodli, jakou formu vlády chtějí. Získal více než 25 tisíc podpisů, tedy mnohem víc, než ústava žádá. Vláda však odpověděla novými represemi. Projekt je stále ofiiálně platný a vláda je tudíž stále povinna na tuto iniciativu odpovědět. My děláme to, že přejímáme část tohoto projektu a žádáme, aby se referendum, které se mělo konat už dávno, uskutečnilo.

Vašeho otce si celý svět pamatuje jako vůdce změn na Kubě, který byl nominován na Nobelovou cenu míru, jak si ho pamatujete vy?
Já samozřejmě vnímám i tuto rovinu, vidím jej jako člověka, který bojoval za lidská práva a to nelze úplně oddělit od toho, jak ho vnímám jako otce. Byl to také obrovský optimista a to i přes podmínky, ve kterých jsme žili. V našem domě se vždy našel důvod k oslavě.

Vy jste také optimistka, Roso?
Já trošičku méně (smích). Ale naději je třeba udržovat. Loni náš Den pro Kubu navštívila Sonia Garro, za jejíž propuštění jsme se rok předtím modlili.

Kolik je nyní na Kubě politických vězňů, změnila se za poslední rok nějak výrazně situace?
Nemám konkrétní čísla, ale obecně lze říct, že problematika politických vězňů se proměňuje v jakousi trofej režimu. Jednoduše někoho zatknou, a když mezinárodní společenství protestuje, tak jej propustí a vyhostí ze země. Problematice politických vězňů se věnoval komplexněji projekt Valera a i můj otec prezentoval na Valném shromáždění iniciativu za hromadné propuštění politických vězňů. To, co se děje, totiž není řešení. Zatknou jednoho, pak jej propustí a zatknou dalšího.

V červenci byla slavnostně otevřena americká ambasáda na Kubě, jak tento krok vnímají kubánští disidenti a opozice vůbec?
V dílčí rovině to znamenalo, že se např. zavřely některé kurzy, které se pořádaly pro nezávislé novináře. V obecné rovině je rozdíl minimální a dopad na kubánské obyvatelstvo není v podstatě žádný. Pořád je tu jediná vláda, která rozhoduje, a to otevření ambasády nijak nezměnilo.

Evropa řeší nyní migrační vlnu, vznikají tu vášně a lidé se imigrantů bojí. Sama trvale nežijete v rodné zemi – jak vnímáte tyto vášně, které ovlivňují i americké volby?
Ano, je pravda, že v posledních dvou letech jsem na Kubě příliš nepobývala, ale stále se tam ze Spojených států vracím, abych neztratila občanství. Pokud totiž dva roky pobýváte mimo Kubu, přijdete o ně. Co se týče samotné imigrace, já to vnímám z toho pohledu, že Kuba je země, která vznikla z imigrantů z celého světa. Naučili jsme se integrovat a respektovat odlišnosti. To taky z mého pohledu dělá kubánskou společnost ohromně rozmanitou a zajímavou. Některé situace je třeba vnímat z humanitárního pohledu. My sami s tím máme četné zkušenosti. V několika minulých měsících bylo 10 tisíc Kubánců uvězněno na hranici mezi Kostarikou a Nikaraguou, když se skrz středoamerické země snažili dostat do Spojených států. My proto s těmito lidmi na útěku cítíme velkou solidaritu.

Pochod s bílými deštníky má připomenout pochod Dam v bílém v centru Havany. Konají se stále tyto pochody?
Ano stále, všichni moji přátelé se jich účastní. Jsou pak často zatýkáni nebo zmláceni.

Jak fungují církve na Kubě, jsou svobodnější po změnách, které nastaly, nebo jsou i nadále pod přísnou kontrolou státu?
Tady je rozdíl mezi protestantskou a katolickou církví. Vím, že hodně protestantských duchovních je zatýkáno a stát se snaží nad protestantskou církví získat kontrolu. Co se týče katolické církve, je nutné říct, že kubánský kardinál je do velké míry řízen státem. To ale neznamená, že instituce jako taková a všichni věřící jsou manipulováni státem.

rozhovor 2

Foto: Daniela Ženatá

U nás sametovou revoluci odstartovala studentská demonstrace. Mohli by být podobnou silou na Kubě též mladí lidé, studenti? Existují nějaké studentské iniciativy?
Je třeba vnímat rozdíl mezi mladým člověkem a studentem. Studenti jsou velmi zranitelnou skupinou, protože to, zda budou studovat, závisí na postoji vlády. Když tedy začnou být kritičtí, mohou je z univerzity vyhodit. To se stalo mému kamarádovi, kteří zemřel spolu s mým otcem. Vyhodili jej kvůli tomu, že se podílel na projektu Valera. Existují sice studenti, kteří jsou ochotni se více angažovat, ale myslím, že je lepší mluvit spíše o mladých než o studentech.

Co by byla první věc, kterou byste udělala, kdyby padl současný režim?
Myslím, že bych chtěla postavit pomník svému otci a všem obětem režimu. Je třeba, abychom nikdy nezapomněli, co se dělo, aby se to nemohlo už opakovat.

Proč Kubánci tolik milují svou zemi i přesto, že některé podmínky nejsou zrovna ideální?
Kuba je krásná země. Ekonomické a politické podmínky jsou mnohdy špatné, ale v cizí zemi to nikdy nebude jako doma. A nikdo nechce být cizinec.

Myslíte si, že dnešní akce Den pro Kubu má smysl i pro lidi na Kubě?
Samozřejmě má, Kuba potřebuje hodně lidí, kteří se za ni budou modlit a budou vědět o tamější situaci. Druhá věc je to, že po dlouhou dobu byli Kubánci opuštění. Potřebujeme nyní tyto projevy solidarity a reálné akce.

Vědí lidé na Kubě o těchto akcích?
Bohužel ne tolik. Ale myslím, že je to lepší, než kdyby se nic nedělo.

Jak se Vám líbí v Česku?
Už jsem zde byla dvakrát. Mně se tu moc líbí, teda až na to počasí… Moc si ale užívám společnost místních a to jak na té osobní rovině, tak i třeba vztahy s místní občanskou společností a bývalými disidenty. Hodně Čechů taky cestuje na Kubu a navštívili mou rodinu.

Cítíte rozdíl mezi Českou republikou a ostatními evropskými zeměmi, které nezažily komunistický režim?
Myslím, že celkově díky své zkušenosti chápete naši situaci lépe.

Vzkázala byste něco českým věřícím? O co byste je požádala?
Modlete se za nás, potřebujeme to.

Máte vzkaz také pro mladé lidi a věřící, kteří dnes šli v pochodu pro Dámy v bílém?
Chtěla bych moc poděkovat za to, že na Kubu mysleli. A aby na ni nezapomněli ani do budoucna. Jste mladá žena, politická aktivistka.

Jaké je postavení žen na Kubě?
Kubánská společnost je hodně šovinistická. Vedení země je zastoupeno výhradně muži. Ale to samozřejmě není jen kvůli komunistickému režimu. Celkově to ale není o tom, jestli jste muž nebo žena, starý nebo mladý, černý nebo bílý. Jsme v tom všichni stejně.

Jaké jsou vaše plány a vize? Vidíte svou budoucnost na Kubě?
Ano, můj domov je na Kubě, i když tam v posledních dvou letech příliš nepobývám. Na Kubě je hodně práce, která se musí udělat. Také se musíme nějak stavět represím a usilovat o bezpečnost obyvatel.

Co byste vzkázala mladým Čechům vašeho věku?
Že je třeba mít stále na paměti, jak je demokracie křehká. Na to je třeba dávat pozor a nevzdávat se svých svobod.

Komentáře