Svou prací určujeme směr, kterým se civilizace ubírá

autor fotografie: Jan Henyš

K rozhovoru do aktuálního čísla jsme si pozvali Daniela Orta, studenta historie, aktivního evangelíka i občana, který se letos podílel na organizaci oslav studentského 17. listopadu.

 

 

Jsi jedním z organizátorů Skutečného uctění památky 17. listopadu na Albertově, které se konalo letos 22. listopadu. Jak ta myšlenka vznikla?

Jednoduše. 17. listopadu jsem se chtěl podívat na Albertov. Uctít památku událostí z let 1939 a 1989. Nicméně jsme tam nebyli puštěni, protože cca o 4 hodiny později se měla odehrávat akce Bloku proti islámu, na které vystupoval i prezident Zeman. Možnost přístupu k památníku byla dána jen několika vybraným lidem, běžným studentům a občanům ne. Byli jsme zklamaní a s několika kamarády jsme si řekli, že je potřeba vytvořit prostor k připomenutí si listopadových událostí, který nám nebyl dán 17. listopadu.

Jak k tomu došlo?

Měli jsme pocit, že je třeba něco udělat. Oslovila mě kamarádka, se kterou jsem už dříve spolupracoval, a podobným způsobem se to rozšířilo mezi širší okruh lidí, kteří měli o organizaci a uskutečnění akce zájem. Tak se vytvoSvou prací určujeme směr, kterým se civilizace ubírá Rozhovor s Danielem Ortem e Barbora Karešová, Zdeněk Kříž řil organizační tým z lidí – a výsledek znáte.

V komentáři k akci jsi psal o svobodách. Zvítězila v tomto případě svoboda projevu nad svobodou pohybu a svobodou náboženství?

Přijde mi, že se poslední dobou glorifikuje svoboda slova a zapomíná se na svobody jiné. 17. listopadu mluví na místě spjatém s bojem za svobodu lidé, kteří chtějí omezit osobní svobodu někoho jiného jen na základě jeho vyznání. Navíc se toto shromáždění legitimizuje přítomností prezidenta. Zvlášť v této době, kdy se vedou společenské diskuze o migraci, o uprchlících, o islámu, je nutné si připomínat, že jsou tu i jiné svobody, třeba svoboda pohybu a svoboda vyznání. Musíme si dávat pozor, čím svobodu slova naplňujeme.

Jak hodnotíš s odstupem času vyznění akce?

Velmi pozitivně. Podařilo se nám udělat to, co jsme zamýšleli. Akce byla něčím víc než jen reakcí na Zemana, byla opravdu důstojným připomenutím si událostí a hodnot 17. listopadu. A to jak z roku 1939, tak z roku 1989. Bylo neskutečné, jaké množství lidí se sešlo, to jsme vůbec nečekali. Očekávali jsme 500-1000 lidí. Nakonec se jich podle odhadů sešlo 5-7 tisíc, to mě doteď nepřestává fascinovat. Přijde mi dobré, že to neskončilo jen jednou akcí, na kterou si za chvíli nikdo nevzpomene. Jako organizátoři jsme byli pozváni do jednoho klubu na debatu, kde jsme mluvili o občanském aktivismu, jak jsme se vůbec k organizace dostali. Snažili jsme se předat, že člověk nemá být ke svému okolí lhostejný. A diskutovali jsme i o hodnotách, které nám odkazuje 17. listopad. A ostatně se k akci vracíme i teď. Máte plán na další rok? Bylo by fajn to podchytit a napsat se tam jako první. To nám lidi psali hned po akci, že bychom Albertov už měli zarezervovat. Ale jde to asi půl roku předem, v tuhle chvíli ne. My v současnosti vlastně nevíme, jak to bude dál. Kdo to bude ofiiálně organizovat další rok, jestli my, nebo akci zaštítí jiná studentská organizace, nebo třeba Univerzita Karlova. Jako organizátoři zatím na příští rok plány nemáme. Ale ve chvíli, kdy by nás někdo oslovil, tak bychom se na akci nejspíš spolupodíleli.

Pro tebe jako evangelíka, kde je hranice mezi svobodou slova a náboženství?

Nikdo nesmí být apriori kvůli vyznání omezený na osobní svobodě a nesmí být vůči němu z tohoto důvodu podněcovaná nenávist. Když tahle situace nastane, je to pro mě za hranicí. Ale samozřejmě, že náboženství není tabu téma. Náboženské hodnoty a praxe by se naopak veřejné diskuzi podrobovat měly, a to včetně těch křesťanských.

Cítíš se jako evangelík v této společnost nějak ohrožený?

To určitě ne.

Ale o muslimech už se mluví takovým způsobem, že to překračuje hranici.

Rozhodně. Martin Konvička vede početné otevřeně protimuslimské hnutí, které má jen na Facebooku 150 tisíc fanoušků a programově chce muslimy omezovat. Navíc sám Konvička mluví o mletí muslimů na pověstnou masokostní moučku. Díky diskurzu, který je v současnosti v české společnosti, bych se necítil bezpečně, kdybych na sobě nesl nějaké znaky připisované muslimům. (pozn.: Že je facebooková stránka Islám v České republice nechceme přes čáru, uznal i sám Facebook a 11. 1. 2016 ji zablokoval.)

Konvička je aktuálně stíhaný. Myslíš, že to může něco změnit? Není to zásah do svobody projevu?

Je potřeba ukázat, že to je ten případ náplně svobody slova, který už je přes čáru. Svobodu náboženského vyznání máme v zákonech ustanovenou, a když tam je, tak ji musíme bráit. Islám náboženství je a není tak něčím, co by do zaručené svobody vyznání nepatřilo.

Myslíš, že naše společnost dokáže se svými svobodami správně naložit?

Myslím si, že moc ne. V téhle době se ukazuje, jak má společnost svobody vžité a jak jí na nich záleží. Bohužel, často na ně zapomínáme, neumíme je chápat a bránit. Zapomínáme třeba na to, že svobody, které jsme si tady 17. listopadu vybojovali, jsou pro všechny, bez rozdílu.

Sama jsem byla hledat práci v Anglii. Mnoho Čechů tam stále jezdí. Mám pocit, že se to přehlíží.

I ten pojem „migrační krize“ je hloupost. Migruje se neustále. Když se podíváme do historie, prchalo se jak od nás, tak k nám. Namátkou třeba důsledky války na Balkáně v 90. letech byly zvládnutou uprchlickou vlnou. Migrovalo sem spoustu Řeků během občanské války. A my jsme během komunismu odcházeli do ciziny, jiní přicházeli k nám. Odcházelo se už i během třicetileté války. Migruje se neustále, tohle je jen pár příkladů. Uprchlické vlny lidé umí zvládat, jde jenom o to chtít druhé přijmout.

Jak je na tom naše společnost s mediální gramotností?

Učíme se jí. Prostředky ke zlepšení jsou. Skvělou práci v otázce mediální gramotnosti dělá například Hate Free Culture, která vyvrací tzv. hoaxy a píše návody, jak informace ověřovat. Způsobů, jak si něco dohledat a ověřit, důvěryhodných zdrojů, je spoustu a jde jen o to, jestli jich lidé chtějí využít, nebo ne. Obecně se možnosti zlepšují. Je ale nutné říci, že práci se zdroji a informacemi by měli zvládat především sami novináři, což bohužel není pravidlem.

Jsi místopředsedou Církevního odboru mládeže, bývalým členem pražského Seniorátního odboru mládeže. Jak jsou na tom s mediální gramotností mladí kolem tebe? Můžeš porovnat evangelickou mládež se svými spolužáky?

Bohužel, někteří lidé mimo svou profesi vypínají kritické myšlení. Používají ho jen ve svém oboru, ale co se týká politiky nebo ověřování zpráv, tak najednou to, co se učí ve škole, vypnou. Nemůžu říct, že by evangelická mládež byla zásadně jiná než zbytek mládeže. V evangelické mládeži jsou lidé, kteří jsou mediálně gramotní, ale najdou se i takoví, kteří se neorientují. Nejsme na tom líp, ani hůř.

Jak ses dostal k víře? Měl si vzor v rodině?

Jsem z tradiční evangelické rodiny, takže jsem od mala chodil do kostela a byl jsem k víře veden. Pak jsem si k tomu ještě musel dojít sám. Jedna věc je být k víře od mala vedený, ale v pubertě jsem si víru znovu promýšlel a došel si tak k ní ještě jednou.

Co bylo tím momentem, který tě k ní opět dovedl?

Osobně žádný „bod obratu“, u kterého bych věděl: odteď věřím, nemám. Především proto, že nemůžu říct, že bych nikdy nevěřil, víra mě provází celým životem. V určitém věku jsem prostě začal promýšlet něco, co pro mě bylo do té doby naprosto samozřejmé, a tak jsem k víře „přicházel odjinud“. Myslím, že víru hodně utváří životní etapa s jejími novými zkušenostmi, ve které se člověk nachází.

A co ti víra dává dnes?

Víra mi dává smysl života. Hodně se mi líbí první křesťanské znamení, kotva. Často mě až zarazí, jak moc mám ve víře zakotvené moje hodnoty, každodenní činy, názory. Silný zážitek z poslední doby pak mám ze soběhrdských bohoslužeb po podzimních útocích v Paříži: na nich jsem si velmi silně uvědomil, jak mi víra dává i v na první pohled zlých časech naději i sílu.

 

Komentáře