Společná modlitba křesťanů

Společné modlitby křesťanů z různých církví dnes již nejsou vzácností a katolická církev je považuje za „duši celého ekumenického hnutí“, jak je uvedeno v dekretu o ekumenismu II. vatikánského koncilu z roku 1964 (podle názvu Unitatis redintegratio, zkratka UR). Je dobré si připomenout, že společná modlitba je nejen velmi účinným prostředkem podpory ekumenického hnutí, ale i jeho viditelným plodem.

Vždyť ještě podle starého kodexu církevního práva z roku 1917 bylo členům katolické církve zakázáno být „činně přítomní či mít účast při bohoslužbách nekatolíků“ (kán. 1258 § 1). Tolerována byla pouze „nečinná či ryze hmotná přítomnost při pohřbech, sňatcích a podobných slavnostech… jen když není nebezpečí odpadnutí od víry a pohoršení“ (kán 1258 § 2). Přestoupení bylo považováno za trestný čin proti víře a jednotě církve a dotyčný se stával „podezřelým z bludařství“ (kán. 2316), kterému hrozilo, že časem bude sám považován za bludaře (kán. 2315) a podle toho potrestán exkomunikací (kán. 2314).

Dnes už naštěstí není „duchovní styk s bludaři“ (kán. 2316) členům katolické církve zakázán. Nekatoličtí křesťané už nejsou považováni za bludaře nebo heretiky. Termíny hereze a schisma vztahuje nový kodex církevního práva z roku 1983 pouze na stávající členy katolické církve (kán. 751). Dekret o ekumenismu k tomu uvádí: „Ti však, kdo se nyní rodí v takových společnostech a dosahují v nich víry v Krista, nemohou být viněni z hříchu odloučení a katolická církev k nim přistupuje s bratrskou úctou a láskou.“ A pokračuje: „Neboť ti, kdo věří v Krista a řádně přijali křest, jsou v určitém společenství s katolickou církví, i když ne dokonalém.“ Přestože existují rozdíly a „plnému církevnímu společenství stojí v cestě nemalé překážky… jsou vírou ve křtu ospravedlněni a přivtěleni ke Kristu, proto jim právem náleží čestné označení křesťanů a synové katolické církve je oprávněně uznávají za bratry v Pánu.“ (UR, 3) Uvedený „duchovní styk“ je proto členům katolické církve nejen dovolen, ale v určitých případech přímo doporučen. Opět ocituji dekret o ekumenismu: „Při některých zvláštních příležitostech, jako jsou modlitby,za jednotu‘ a ekumenická shromáždění, je dovoleno a přímo žádoucí, aby se katolíci spojili v modlitbě s odloučenými bratry.“ (UR 8)

Z vlastní dlouholeté zkušenosti na Evangelické teologické fakultě, zvlášť při výuce na oboru Teologie křesťanských tradic, oceňuji společné modlitby jako vhodný a potřebný doplněk společného studia a vzájemných diskusí. Úsilí o jednotu křesťanů přesahuje lidské síly a schopnosti, proto by měla být společná modlitba pravidelnou součástí života sborů, farností a místních společenství. Nejen v lednu.

Komentáře

Co na to říkáte?