Moderní mýtus a Potterovo kristovství

V postmoderní společnosti se zdá, že křesťanské vyznání už dávno ztratilo svůj význam. Také se může zdát, že staré pohádky a mýty už neplatí ve své univerzalitě. Ano, na první pohled to dnes vypadá, že lidé vzdali hledání po jedné Pravdě a jednom Smyslu života. Ale je to opravdu tak?

Mám pocit, že v zábavním průmyslu zůstaly staré koncepty příběhů velmi funkční a znovu a znovu rezonují v životech diváků a čtenářů. Možná s menší závažností, možná s menším přesahem do běžného života, ale rezonují. Mezi nejnavštěvovanější filmy v kinech patří akční sci-fi a fantasy příběhy, a to samé můžeme vidět i v literatuře. Ano, akční, hrdinské příběhy, které často hrají na zcela jednoduchou strunu boje DOBRA proti ZLU. A i když se samozřejmě točí čím dál více filmů, které postmoderní relativizaci a rozervanost dnešního člověka velmi dobře vystihují, nenastal žádný úpadek „klasických příběhů“. A je to logické, protože přesně ta klasická vize jasně rozděleného světa lidem v jejich zmatených životech chybí. Absence jistoty a Smyslu má za následek hledání pravých vzorů… a bohužel často nacházení náhražek. (Obávám se, že vzestup extremistických hnutí je jedním z důsledků ztracenosti dnešního člověka.)

Ale právě kvůli absenci smyslu je vhodné mýty a staré vzory obnovovat. Je dobré připomínat staré archetypy a staré příběhy, které se v minulosti osvědčily jako nosné. A to zejména ty příběhy, které vedou k pochopení, že Smysl života a světa existuje. Že je dobrý. A že pro jeho pochopení je třeba přestat bojovat proti domnělým nepřátelům a naopak začít si pomáhat a šířit pochopení a lásku a pokorně pátrat po Pravdě. Toto pochopení vnáší do starých mýtů o boji proti zlu právě křesťanství, které nás učí, že na tento boj nejsme sami a že tento boj skončí vítězstvím Lásky a Milosti.

Příběhy fantasy literatury bývají inspirovány středověkou skandinávskou mytologií, ale velmi často v nich můžeme najít i prvky křesťanské. Toho si všiml asi každý, kdo četl Lewisovy Letopisy Narnie či Tolkienova Pána prstenů. Tato dvě díla jsou ve všeobecném povědomí vnímána jako vrcholy fantasy literatury a o obou autorech je známo jejich přiznané křesťanské vyznání, které je v dílech nepřehlédnutelně otisknuto. Některé prvky však můžeme nalézt i v novějších dílech moderní literatury a filmu. Dobře viditelné to je na příomnosti mesianismu a kristovských hrdinů. V této rubrice bych chtěl představit několik moderních příběhů, ve kterých jako hlavní postavy vystupují hrdinové s kristovskými a mesiášskými vlastnostmi, nebo ve kterých jsou takoví menší či větší „spasitelé“ očekáváni. Tentokrát bych se chtěl zastavit u slavné knižní série Harry Potter, která vznikala na přelomu našeho století.

V prostředí fundamentálního křesťanství je tento příběh spojen s kontroverzí – podle mnoha křesťanů totiž příběh autorky J. K. Rowlingové podporuje okultismus a obecně čarodějnictví – proto by prý měl být zakázán. Tyto obavy jsou však nesmyslné, protože ve světě Harryho Pottera nejsou kouzla spojena s něčím protikřesťanským, jsou jen jakousi kulisou a rekvizitou pro klasický příběh, ve kterém hlavní roli hraje láska a sebeobětování. Harry Potter je chlapec, který díky matčině lásce a oběti přežil a porazil zlého černokněžníka Voldemorta. V páté knize (HP a Fénixův řád) se odhalí, proč ho vůbec tzv. Pán zla chtěl zabít, o Harry Potterovi bylo totiž předpovězeno, že Voldemorta zničí a zachrání svět. Harry Potter je „vyvoleným“.

Moudrý starý a mocný čaroděj Brumbál, který je ředitelem kouzelnické školy, kam Harry chodí, několikrát zdůrazňuje, že největší Harryho silou, největší „zbraní“, kterou má a Voldemort ne, je láska! (Sám Brumbál má několik kristovských vlastností.) Schopnost milovat a schopnost na svět pohlížet láskyplnýma očima, schopnost se smilovat nad Voldemortovými přívrženci je něco, čemu Zlo nerozumí, co nechápe a s čím neumí bojovat. Voldemortovým největším cílem je překonat smrt a žít navěky. Ze smrti má totiž největší strach a nechápe, že během života nás mohou potkat mnohem horší věci než umírání. Jeho ideologií pak je, že jen čistokrevní kouzelníci mají právo žít plnohodnotné životy – tímto konflktem Rowlingová zjevně odkazuje na obludnost rasistických teorií, které v naší době znovu získávají oblibu.

Samozřejmě že Harry není mesiáš v pravém slova smyslu, není to spasitel univerzálních rozměrů. Žije v našem světě, ve kterém je spasitelem Ježíš Kristus – Harry dokonce se svými přáteli slaví Vánoce i Velikonoce. A na hrobě jeho rodičů je napsán verš z První epištoly Korintským. Jeho příběh však je „kristovský“ v jedinečnosti Harryho osobnosti, ve zmíněném důrazu na lásku a také v tom, že Harry se nakonec stejně jako jeho matka obětuje pro své přátele. V posledním díle totiž pochopí, že musí zemřít, aby Zlo porazil. Harry totiž v sobě má část Voldemortovy duše, která se v něm usídlila po jeho prvním pádu. Harry sám vyhledá Voldemorta a nechá se jím zabít. A stejně jako Aslan v Letopisech Narnie, a stejně jako Gandalf v Pánu prstenů… a jako Ježíš Kristus i Harry Potter svým obětováním smrt zvrátí a jednou překoná, aby mohl své vyvolení naplnit a Zlého zničit.

„Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu.“ Římanům 6,6–7 „Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt.“ 1. Korintským 15,26!

Komentáře