Co je barevné, to je hezké

Marketingových strategií existuje spousta. Velkou část věcí bohužel dnes člověk kupuje ne podle skutečné potřeby, prozkoumání informačního štítku či dobré zkušenosti. Ono se není čemu divit. Od každého druhu zboží existuje tolik variant, že všechna složení, návody, upozornění a rady by hravě vystačily k sepsání několika biblí. Proto se nás výrobci snaží nejrůznějšími způsoby nalákat. Úkolem číslo jedna je zaměstnat oči! Šedá myška už dnes nikoho nezaujme, hodně lesku, obrázků, poutavých sloganů a barviček – to je ten pravý koktejl úspěchu! V některých odvětvích nenecháváme zahálet ani ostatní smysly – je ten svetr dostatečně hebký? A co šampón, voní hezky?

Já jsem třeba doteď nepochopila význam Bubble tea. Možná je to vážně strašně dobrá vychytávka a já si jen kazím život tím, že jsem jeho konzumaci ještě nepropadla. Avšak přidávání takovýchto „zbytečných“, zato moc pěkňoučkých přísad (jako jsou kuličky v čaji) zkrátka na zvýšení prodeje funguje. Lidé chtějí stále zkoušet něco nového. Ještě aby ne, bez této vlastnosti bychom možná stále ještě jedli syrové maso a ve volném čase tepali věstonické Venuše.

Někdy ale výdobytky moderní civilizace nešálí jen naše smysly a nepřidávají prázdné místo v peněžence. Jinde mohou místo ubírat. Problémy s hromaděním plastu jsou známá věc. Skoro všechno má obal a skoro každý je plastový. No jo, jenže co když je plast i v samotném výrobku, který jsme si ke zlepšení našeho života koupili? Kam s ním? Slyšeli jste už o polyethylenových mikročásticích? Nebo laičtěji o plastových kuličkách, které se svou velikostí hravě schovají pod nehet? Jestli neslyšeli, možná jste minimálně viděli. Obsahuje je téměř každý peeling a poslední dobou jsou stále populárnější i v zubních pastách nebo sprchových gelech. Tedy nikdy by mě nenapadlo, že na sebe budu patlat kousky plastu. Jeden pohled do kolonky složení ale vše odhalil.

100_3974

Foto: Janinka Esterlová

Proč tam polyethylen vůbec je? Naštěstí se nejedná o pouhý hezky vypadající a zákazníky lákající výmysl. Plastové částečky mají po silnějším kontaktu s kůží schopnost zachytávat různé nečistoty nebo odírat starou nepotřebCo je barevné, to je hezké e Janinka Esterlová nou kůži, což je bezpochyby skvělé! Je k tomu ale potřebná zrovna tato umělá a velmi stabilní sloučenina, která už se i tak bezútěšně kumuluje v životním prostředí? Existuje samozřejmě více materiálů, které jsou schopny tuto funkci zastat, záleží ale na jejich ceně a dostupnosti. Vítěz je jasný.

Když si opláchneme obličej, kuličky se spolu s vodou vesele rozeběhnou do kanálu. Ano, máme čističky odpadních vod s mnoha síty, odlučovači a chemikáliemi, které si s valnou většinou škodlivin dokáží poradit. Vykutálené kuličky jim ale unikají. Ty větší se zachycovat daří, menší si ale rády s čističkou hrají jako na děti na prolézačkách – dostanou se všude, až člověku zůstává rozum stát. Ty poslušnější zachycené tedy nemají kam na spěch. Co si takhle chvíli odpočinout v nějaké klidnější nádrži? V kalu, tam si hoví ráda nejedna bakterie, a tak se zde usazují i kuličky. Kal se používá v biologické části čištění. V čističce nesetrvá věčně, musí se obměňovat, když bakterie moc „zestárnou“, a v rámci snahy využít co nejvíce zdrojů opakovaně se někdy používá jako hnojivo na pole. Tak se nám na polích kromě obilnin rodí i polyethylen. Ne, takhle to samozřejmě není. Nebojte se, že byste v rajčeti místo semínek našli barevné kuličky, schopnost pozřít tak velké částice rostliny skutečně nemají. Dostávají se ale do půdy a půdní vody. Línější kuličky to zapíchnou rovnou v hlíně. Zvídavější světoběžnice se však mohou vydat na mnohem odvážnější výlet. Půdní voda totiž taky nezůstává věčně na svém místě. Po čase se zformuje v potůček, řeku, až moře či oceán. Jak daleko kuličky doplují, většinou nezávisí na jejich touze po poznávání světa, ale na apetitu ryb a jiných vodních živočichů. Neřekla bych, že se ryby podobně jako člověk u jídla řídí vzhledem. Občas se ale zkrátka stane, že si místo sladké tečky po obědě dopřejí takovou pěknou barevnou tečku. Otráví je to? To snad jen ty největší smolaře. Ostatní skončí „jen“ se zalepeným až ucpaným trávicím traktem.

Ovšem na většinu mají vliv hlavně zmiňované škodlivé látky napoutané na povrch kuličky. Je vlastně správně, že tam škodliviny jsou, za tímto účelem se přece mikrokuličky vyrábí. Pak ale kvůli zažívacím pochodům dochází k jejich uvolňování uvnitř hladovce. Znáte ten pocit: „Proč jsem to jen jedl?!“ Existují v podstatě dvě cesty, kterými se živé organismy těchto toxických látek zbavují. Pokud to daná látka chemicky dovoluje, rozpustí ji organismus do tělní vody a následně vyloučí. Někdy je ale zkrátka s takovýmito látkami kříž, rozpustit se nedají, ani navázat se na jiné vylučovací molekuly nechtějí… Není s nimi řeč. A proto je nejjednodušší je prostě někam uklidit, aby už neotravovaly (a to i doslova). Tělo je tedy v tomto případě zachytí do tuku a „bezpečně“ uloží do míst, ze kterých už jen tak neuniknou. Pokud ryba nenasadí odtučňovací dietu, při níž se totiž toxiny vyplaví zase zpět do krevního oběhu, má vystaráno.

Já už jsem sice generace, které se utrpení jménem rybí tuk vyhnulo. Pokud by ale barevný kulatý trend pokračoval, mohla by být kvůli těmto uloženým škodlivinám jedna lžička rybího tuku mnohem kontraproduktivnější než snědení celého balení bonbónů. Stále se ryby a celkově mořští živočichové považují za vysoce důležitou součást jídelníčku každého člověka. Takže se nám s rybím fié cyklus hezky vrací na začátek k původci.

Naštěstí samozřejmě neexistuje přímý vztah mezi miliardami denně vypuštěných mikročástic a počtem toxických látek, které se nám do těla dostanou zpátky. Na většině kuliček si nikdo nepochutná, a pokud ano, jaká je šance, že zrovna mně na talíři takový šťastlivec skončí? Potenciální dávka toxinů, kterou takto zpětně můžeme dostat, je mnohonásobně nižší a pro zdravého jedince nemůže mít fatální následky. Druhou kapitolou je ovšem přirozené odpoutávání – výluh škodlivin z polyethylenových kuliček do volné vody ať už v řece nebo v moři, ale i v půdě, kde ji pro sebe získávají rostliny. Vyřazením ryb z jídelníčku si tedy nepomůžeme. Zde nastává dle mého názoru největší problém – do kolika přírodních koloběhů tyto látky vůbec vstupují?

Toto téma nezůstává bez odezvy a některé státy USA již výrobky obsahující kousky polyethylenu zakazují. Několik nadnárodních korporací se již zavázalo k ukončení výroby takovýchto přípravků. Evropu to zatím nechává více chladnou. Možná proto, že na našem trhu tolik kuličkových hrozeb nenalezneme a máme k řešení daleko horší znečišťovatele, za které se kuličková kopa klidně skryje. Je jen dalším čekajícím prohřeškem v řadě. A jak to vypadá u vás v koupelně?

Komentáře