Být s lidmi

petr brodskýDiakonie ČCE poskytuje sociální, zdravotní, vzdělávací a pastorační služby. Tak se praví v propagačních materiálech i strohých právnických dokumentech o Diakonii. Všechny položky tohoto výčtu jsou celkem jasné a je na nich shoda – tedy až na tu poslední. Co jsou to pastorační služby? Lidé mimo církev vůbec netuší a i ti z církve bývají na rozpacích. V Diakonii jsou ty rozpaky o to větší, že většina jejích klientů i zaměstnanců žije mimo církve i mimo vědomě osvojovanou křesťanskou tradici. (Pozor, jedná se jen o odhad. Žádnou statistiku na to nemáme, protože data o vyznání či duchovní orientaci klientů či zaměstnanců se shromažďovat nesmí.) Když se udělá se zaměstnanci nějakého diakonického střediska či školy informativní sezení o jejich zřizovateli, tedy Českobratrské církvi evangelické, padají občas pozoruhodné dotazy. Třeba jestli se evangelíci musí povinně večer modlit „Andělíčku, můj strážníčku…“. Mají potom nějaké „pastorační služby“, tedy duchovní doprovázení, v Diakonii vůbec smysl? O tom jsme mluvili se Štěpánem Brodským, který má nově systematické rozvíjení pastoračních služeb v Diakonii na starosti.

V řadě středisek a škol Diakonie bývá zvykem, že tam docházejí duchovní. Evangeličtí i katoličtí. Četnost návštěv bývá podle toho, jak si to každé středisko zařídí. Najdou se i střediska, ve kterých potřeba duchovního doprovázení není vůbec. Je vůbec důvod to měnit? Proč by mělo opravdu každé středisko či škola Diakonie poskytovat pastorační služby?

Ty důvody jsou dva. Jeden s nadsázkou řečeno právnický. Diakonie je zřizována církví a úkolem církve je starat se i o duchovní rozměr péče o člověka. Církev, a v posledu ani Diakonie, se nemůže tohoto svého závazku jen tak lehce zbavit. Diakonie ho má zformulován ve svém základním dokumentu, takzvaném Řádu diakonické práce. Zároveň se nejedná o nějakou čistě formální povinnost. Duchovní doprovázení může být specifické koření naší sociální práce, nadhodnota, kterou můžeme do naší práce přidat. To je druhý důvod. Každé středisko Diakonie má navíc svůj partnerský církevní sbor. V osobě místního faráře by mělo docházet ke spolupráci. Farář by měl duchovně pečovat o dané středisko. V tom případě by mělo být o každé středisko postaráno a není co řešit. Právě že je. Spolupráce mezi sbory a Diakonií probíhá na dobrovolné bázi a často se jedná o jakousi „popelku“ sborové práce.

Proč?
Farář má často spoustu povinností na svém sboru a práce v Diakonii je zpravidla tím posledním, co naplňuje jeho pracovní čas. Rozhodující ale je, jak středisko Diakonie vzniklo. Pokud vzniklo z iniciativy lidí ze sboru, tak tam ta spolupráce probíhá bez problémů a sbor si vybírá faráře i podle toho, zda je ochoten angažovat se v Diakonii. Pak jsou střediska, která vznikla mimo církevní sbor. Tam je spolupráce od začátku slabá. Proto chceme pastorační službu uchopit pevněji, vlastně ji zprofesionalizovat.

Jak má ta profesionalizace vypadat? Cílem je, aby každé středisko mělo svého pastoračního pracovníka s jasně definovaným úvazkem a povinnostmi?
Řekl bych to trochu jinak. Cílem mojí práce je podpořit a zabezpečit duchovní službu. Tam kde to dobře funguje na dobrovolné bázi, není co měnit. Ale tam, kde ne, je potřeba duchovní službu zakotvit a vytvořit pro ni prostor. Pastorace má smysl jen tehdy, když pastorační pracovník s klienty a zaměstnanci často pobývá, to se nedá dělat na dálku či od stolu. A pokud tohle není v silách faráře partnerského sboru, má být na místo pastoračního pracovníka pozván někdo další.

Jak se vyrovnat s tím, že řada zaměstnanců i klientů Diakonie, netuší, co je to pastorační či duchovní služba, nestojí o ni a možná se ji i bojí?
Tady je potřeba zdůraznit, že duchovní služby, jak o nich mluvíme v Diakonii, jsou nemisijní. Tím se liší od klasické práce v církevních sborech. Cílem není někoho přivést k víře. Důraz je spíš na podporu, nabízení duchovního zázemí. Aby zdravotní a sociální služby Diakonie byly doprovázeny lidskostí, která je nesena základními křesťanskými hodnotami. Tohle je se většinou potřeba vyjasnit hned na začátku. Pastorační pracovník musí vysvětlit, že jeho práce není v tom, aby z někoho udělal křesťana. Tohle vysvětlení pak většinou prolamuje bariéry u lidí, kteří mají z křesťanství ty či ony obavy. Pastorační pracovníky by pak z druhé strany vůbec nemělo zneklidňovat, že při rozhovorech s některými lidmi ani jednou nepadnou slova „Bůh“ či „víra“. Už to, že s druhými lidmi jsou a dovedou je citlivě, nápomocně provázet v náročných situacích, je vyjádřením křesťanských hodnot.

A jak se vyrovnat s tím, že duchovnost Českobratrské církve evangelické bývá vyjadřována řečí, která je založená na věcnosti, racionalitě, někdy až vědeckosti?
Klienty Diakonie jsou přitom často lidé těžce mentálně handicapovaní, kterým je takový způsob vyjadřování naprosto cizí. S tím se samozřejmě počítá. Víme, že pro práci v Diakonii jsou potřebné odpovídající talenty. Je potřeba umět nejprve pochopit duchovní svět lidí, se kterými se potkávám. Pak ho podporovat a rozvíjet. Každému je jasné, že s odborným výkladem „Apoštolského vyznání víry“ se člověk u klientů Diakonie spíš nechytí. Z toho samozřejmě plyne, že duchovní služba v Diakonii není pro všechny. Je na to potřeba zvláštní vybavení.

Nebyl by potom pro duchovní doprovázení vhodnější psycholog?
Služba doprovázení se odlišuje od psychologie či psychoterapie. Klade si jiný nárok. Nediagnostikuje. Neléčí, ale doprovází. Navíc pracuje s určitou oblastí, se kterou psychologie nepracuje a která se potom pojmově vyjádří jako Bůh, náboženství, víra – jakkoliv při samotném duchovním doprovázení nemusí tyto pojmy vůbec padnout.

Bude Diakonie nabízet pastoračním pracovníkům nějaký speciální vzdělávací kurz?
S tím se počítá. Každý by měl rozumět světu klientům, se kterými bude jednat. Měl by vědět, komunikovat se starými lidmi, jak komunikovat s lidmi, kteří mají nějaký mentální handicap. Tyto kurzy bude pravděpodobně nabízet Diakonická akademie. O vzdělávání pastoračních pracovníků jednáme také s Evangelickou teologickou fakultou UK.

Může pastorační práci v Diakonii vykonávat i ten, kdo není vzděláním teolog či praxí farář?
Ano. Nejde o kvantum vzdělání v teologii a nakonec ani v sociální práci ne. Jde o doprovázení ve světě víry. Člověk, který sám žije intenzivní život víry, je dost zkušený na to, aby se do takového doprovázení mohl pustit. Zjednodušeně řečeno: pastorační pracovník je od toho, aby byl s lidmi, byl u nich, naslouchal jim, byl otevřený, pomáhal jim. Pastoračního pracovníka může dělat každý věřící člověk, který toto „být s lidmi“ umí.

Kde pastorační pracovníky brát? Bude vůbec o tuto pozici zájem?
Platí, že kvalitních lidí je vždycky málo. Ale mezi faráři i laiky na sborech se najde spousta obětavých lidí se sociálním cítěním a talentem pro pastorační práci. Ono to patři k vybavení křesťanské osobnosti. Výhodou jsou životní zkušenosti, což se předpokládá spíš u lidí starších. Znám spoustu lidí na hranici důchodového věku, kteří chodí do sociálních zařízení a dělají tam smysluplnou práci. Ale také znám řadu mladých lidí, kteří jsou správným způsobem „naladění“ – mají radary, kterýma umí poznat, co druhý člověk potřebuje. Základní podmínkou je, aby pastorační pracovník měl rád druhé lidi, což se projevuje trpělivostí, porozuměním, respektem k druhému a schopností dát mu prostor. Cílem je nesnažit se pomáhat druhému tak, že za něj všechno udělám. Cílem je být mu oporou na jeho cestě. Důležitá je i určitá hravost a komunikativnost. Ale nesmí to být sobecké – že sám exhibuji – ale musí to být ve službě druhému člověku.

Když bych chtěl být pastoračním pracovníkem a nemám s tím žádnou zkušenost – tak čím začít?
Stačí vyrazit do jakéhokoliv domu pro seniory nebo domova pro handicapované a u těch lidé být: zpívat s nimi, číst s nimi, hrát si s nimi, přemýšlet s nimi a učit se rozumět jejich světu. Už to samo o sobě je obohacující. Pro obě strany.

Štěpán Brodský vystudoval teologii na Evangelické teologické fakultě a v nizozemském Kampen. Byl farářem v severočeských Třebenicích a seniorem ústeckého seniorátu, poté farářem v Hradci Králové. Jako farář-dobrovolník též působil ve věznicích. S manželkou Rut, taktéž farářkou a teoložkou, mají dvě děti, dceru Juditu (*1997) a syna Jáchyma (*2002).

Komentáře