Tam, kde končí Evropa

Na Štědrý den jsme mazali sendviče. Asi 500. Ke stanici pohraniční policie přijelo a přišlo víc lidí, než se čekalo, a někteří z nich už delší dobu nic nejedli. Čtyři hodiny ráno v Dimitrovgradu na srbsko-bulharské hranici. Teplota venku asi 5 °C pod nulou. Pomáhali jsme uprchlíkům. O české nenávisti už toho bylo řečeno hodně a důvěryhodné statistiky nejdete třeba na stránkách UNHCR (Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky), tak jenom popíši, co jsme dělali a viděli.

Od třebíčského sboru jsme dostali peníze, další jsme vybrali na sociálních sítích. S koordinátorem v Dimitrovgradu jsme vytvořili devítičlenný evangelicko-katolicko-muslimský tým a týden jsme rozdávali jídlo a pití. Pracovalo se většinou v noci. Kdo zrovna nemrzl před kempem u rozdávání, dospával minulou směnu, připravoval jídlo dole ve městě nebo tam kupoval veškeré dostupné zásoby vody a banánů. Voda by se měla dostat každému, fruka jen dětem. Vlhčené ubrousky rozdávat po jednom, nové boty jen těm, kteří mají úplně roztrhané, ovoce přikrývat termofólií, aby nezmrzlo. Pro srbské důchodce jen jeden banán denně. A hlavně nenaštvat policii nebo řidiče autobusů. Vstupovat za plot kempu jsme nesměli. Kdyby se zhoršily vztahy s policií, zakáží nám i rozdávání horkého čaje nebo nás vyhodí úplně. Na místě byl sice Červený kříž, ale moc dobře nefungoval. Jeho zaměstnanci pracovali jen přes den a potřeby uprchlíků jim byly vcelku lhostejné.

DSC_2924

Na stanici kvůli registraci přicházelo 100 až 250 lidí denně. Cestovali přes Turecko a Bulharsko. Tato trasa nevede po moři, přesto je nebezpečná. Ani při cestě po souši se uprchlíci nevyhnuli pašerákům lidí a v Srbsku je zase převážely předražené autobusy. Prakticky ka- ždý, koho jsme se ptali, měl za sebou šikanu ze strany bulharské policie. Rozbité a ukradené telefony, vydírání pod výhrůžkou zatčení nebo převezení zpět na tureckou hranici. Viděli jsme několik lidí, kteří byli zjevně zmlácení. Mnoho jich mělo roztrhané bundy, někteří z toho důvodu, že přecházeli hranici lesem, ale také jim je často bulharští policisté roztrhali, protože hledali peníze v podšívkách. Potkali jsme ženu, které ukradli snubní prsten. Potkali jsme patnáctiletého kluka, který cestoval sám s deseti dolary v kapse. Nabízel jsem uprostřed noci čaj skupině, která přišla pěšky ze Sofie. Vyhýbali se očnímu kontaktu, báli se cokoli vzít. Nechápal jsem to. Až po chvíli mi došlo, že mě mají za dalšího člověka na jejich cestě, který z nich chce dostat peníze.

Nejčastější národností zde byli Afgánci. Patrně právě kvůli nebezpečnosti Bulharska tudy neprocházelo tolik rodin, kolik jsme potkávali při minulých výjezdech na srbsko-chorvatské hranici. I přesto zde byly děti, v jednom z autobusů opouštějících Dimitrovgrad jsme jich napočítali 18, tedy asi třetinu. Jestli je Evropě jedno, za jakých podmínek přicházejí lidé, kteří prchají před válkou, je to její konec, konec jejích hodnot. My jsme je jeli bránit.

Komentáře

Co na to říkáte?