Poslední modlitba křesťanských mučedníků

19. století se hemží rozličnými uměleckými směry. Málo známým je orientalismus. Jedním z nejvýznamnějších představitelů orientalistické éry je francouzský malíř Jean-Leon Gerome (1824 – 109). Věnoval se především historické malbě a jeho nejčastějšími náměty byly pohledy do muslimské kultury a také do starořeckého a římského světa.

Gerome byl jako mladý hodně chudý a vydělával si tak, že prodával své obrázky s náboženskými tématy před kostely. Tam si ho všiml klasicistní malíř Hyppolite Delaroche, který se ho rozhodl učit. Geromův talent ho postupně dostával mezi vyšší a vyšší kruhy, až si ho všiml sám císař Napoleon III., který si u něj nechal udělat zakázku na obraz Augustova legie (1852). Malíř dostal za dílo velký obnos, který mu umožnil cestovat. Jeho cílem bylo Turecko a Egypt, odkud čerpal další náměty. Roku 1867 byl dokonce jmenován Rytířem čestné legie. Jeho díla byla velmi pozitivně hodnocena ze strany klasicistů a buržoazie, ale malíři z modernějších proudů ho velmi kritizovali. Jeho obrazy na ně byly příliš akademické a úzkoprsé. Sám Gerome byl velkým odpůrcem impresionismu.

Pojďme se nyní podívat na jedno z jeho děl, Poslední modlitba křesťanských učedníků, které bylo namalováno v roce 1863. Zobrazuje osud prvních křesťanů vydaným napospas lvům v cirku za doby císaře Nerona. Situace je zasazená do fantaskního spojení římského Circa Maxima, Colossea a Akropole. Na scéně je amfiteátr který většina z nás zná v humorném pojetí, např. z Asterixe, nebo jako řecká divadla. Tentokrát je ale děj mnohem drsnější. Skupinka křesťanů je odsouzena k smrti. Zoufale se modlí. Za jejich zády právě vypustili lvi. Na tribunách je zástup lidí, kterým ani nevidíme do tváře. Jisté je, že přišli za senzací, za strhující podívanou, a možná fandí víc dravé zvěři než lidským bytostem.

Na obraze je skvěle vystižen ten krátký moment předtím, než přijde drama. Takové to chladné zavrzání dveří, když se v nich v hororu objeví nestvůra. Z obrazu vnímáme mnohem více děj, který předcházel a který nastane, než ten, jaký malíř vyobrazil. Vidíme, jak byli křesťané vypuštěni do cirku, kde bylo ještě bezpečno. Jak si sedli do rohu a čekali, co přijde. A poté se nám před očima prolíná další obraz – co se stane, až lvi přijdou k nim. Budou se ještě modlit? Až se první lev zakousne. Co se bude dít? Obraz nás nutí dělat si vlastní obrázek a právě proto nás tak fascinuje a zároveň děsí. Proto je od něj tak těžké odvrátit zrak. I po prohlédnutí nám fantaskní scéna probíhá před očima a nutí nás myslet na emoce, jaké v nás hrůzostrašný cirkus zanechává.

Atmosféru plnou strachu a nervozity graduje barevnost díla, Samotný stavba s návštěvníky a aktéry ve vlídných, teplých barvách. Přesto víme, že něco není v pořádku. Jako když v televizi zabíjí neškodný a roztomilý klaun nebo panenka. Vše se zdá být v pořádku, přitom to v pořádku není. Dramatičnost umocňuje modrý opar za scénou s pantheonem. Zajímavým prvkem jsou postavy na kříži do kruhu na jevišti, z nichž jsou některé zespodu zapálené. Jednalo se o další variantu mučednické smrti, kdy bylo tělo natřeno kolomazí a zapáleno. Sloužila k podívané, ale také jako osvětlení celé scény. Někteří historikové ale spekulují nad tímto prvkem – možná se stal jen výmyslem několika spisovatelů. V písku také vidíme čerstvé brázdy po vozatajích, soutěžních spřeženích. V levém kraji obrazu si až po chvíli všimneme hlavy v červeném plášti, což je vlastně úplně jediný obličej diváka, do kterého vidíme. Není z něj ale zřejmé, co si myslí a jakou funkci tato osoba měla. Tato postava pro nás musí zůstat tajemstvím.

Přestože je dílo poměrně statické, vtiskává do nás nezapomenutelný děs. Nejedná se totiž o žádnou pohádku, ale o otisk minulosti. Gerome nebyl žádný romantik, snažil se vše vystihnout realisticky a podle historických měřítek. Ačkoli některé detaily nejsou v jeho obrazech historicky správné, stejně můžeme z obrazu vyčíst, jaké to mohlo být vyznávat křesťanskou víru na doby panovníka Nerona. Jistě si uvědomujeme vděčnost za to, že dnes můžeme být křesťany bez strachu před tím, že nás bude vláda stíhat. Nesmíme ale opominout, že stále existují na zemi místa, kde osud křesťana končí v takovém cirku.

Komentáře

Co na to říkáte?