Taxonomie Boha

„Na počátku“… „Berešít“ neboli „Genesis“, tak se nazývá první kniha Bible, která pojednává o počátcích. Počátcích všeho možného, napřed našeho světa, pak lidu Izraele a jeho vztahu s Bohem. Ale Bůh je tam ještě předtím, ještě před začátkem a je za ten počátek zodpovědný.

Podle kněžské teologie tvoří sobě člověka, ale ono „sobě“ není v singuláru, je jich víc. To reflktuje i hebrejský název pro boha obecně, tedy boha jakéhokoliv s malým „b“, když ho nazývá elohím. Prvních pět knih Mojžíšových se pokládá za počin dohromady cca 5 teologických skupin či autorů, z nichž jeden preferoval právě toto označení pro boha, a proto se tento autor nazývá Elohista. Kde se mluví o Bohu nebo bohu, používá množné číslo elohím, bozi. Když jsem byla na Sibiři přes Viklefovy překladatele Bible, studovala jsem, jak se postupuje při překladu božího jména. V zásadě to funguje tak, že misionář má zjistit, jak se označuje „bůh“ – tedy jakýkoli, raději osobní, předmět úcty. Tak jako je Bůh Višnu, Šiva a Brahma, tak je Bůh bůh. A to je Elohím – a to je v množném čísle.

Krásné a zajímavé na tom je, že to není jediný název pro Boha v hebrejštině. Kromě toho, že to je Bůh bůh, tak je také „ehje ašer ehje“ tedy „jsem, který jsem“ a zároveň „budu, který budu“. Takto se zjevuje Bůh Mojžíšovi v hořícím keři, když se ho ptá, co je zač. Bůh se sice zjevuje, ale ne zcela. Dává nahlížet, ale zkuste nahlížet do hořícího keře, který nestravuje oheň. Sice se představuje, ale přitom nic vlastně neprozradí. Jen si nechává dát přezdívku, respektive si ji sám vybral. A je to přezdívka zamotaná. V starověku jméno defnovalo osobu, bylo metaforou té osoby, kterou se pak také dalo manipulovat. Ale Bůh tím, že zjevuje toto nepolapitelné jméno, se ve svém zjevení skrývá. Jediné, co z toho jména lze vyčíst, je, že je – anebo že bude, anebo že „je a bude“ – to, co je? Tak kdyby se člověk snažil, může říct, že je to bytí samo, jak to přeložili v Septuagintě do řečtiny, když tam dali pěkně fiosofiky „já jsem ten jsoucí“– jenže tohle není to, co zamýšlel původní autor Genesis.

Tedy máme zde nějakého stvořitele, který je a bude. A pak tu máme JHWH. Autor Genesis, který toto označení pro Boha hojně používá, je teology nazýván Jahwista. Ano, Jahwista. A já jsem Jahwistca přesně proto. Tak zaprvé, nikdo neví jak přečíst JHWH. Svědkové Jehovovi postavili celý svůj business na tom, že to ví. Jméno vyslovil 1x za rok velekněz, když vstoupil do pozemské svatyně svatých – a tak se nějak zapomnělo, jak že to má být. Protože se to jméno nesmělo vyslovovat, není nikde zapsané a máme jen 4 písmena. Místo toho Masoreti, když otečkovávali hebrejský text, otečkovali JHWH vokály, tedy samohláskami aoa…protože chtěli naznačit: Taxonomie Boha e Eliška Havelková „čti adonaj“, což znamená „náš Pán“, což Cyril s Metodějem přeložili jako Hospodin – od Gospod – a to už mu zůstalo – alespoň u nás, Slovanů.

Toto jméno je takzvané „vyznávací“ jméno. Chce se tím říct, ten neutrální obecný elohím, co to tu stvořil, a nikdo neví, kolik jich vlastně je, ten se nám Izraelcům zjevil jako náš Pán. A vskutku, Genesis má první a druhou kapitolu, kde se dvakrát opakuje popis stvoření světa – a jeden autor je Elohista a druhý Jahwista. Chce se tím říct, že ten bůh Bůh je Hospodin. Když je Izrael v prvním přikázání vyzýván, aby měl jen jednoho boha Boha, tak se tím neřeší existence jiných bohů. Náš český teolog Hromádka zavedl termín monolatrismus. A strašně to sedí. Ve starověkém Izraeli se totiž nejednalo o monotheismus, tvrzení, že je jen a jen jeden bůh a to je Bůh, ale že mezi bohy je jeden bůh Bůh, a to je Hospodin. Příkaz je tedy k tomu, aby mezi všemi bohy byl uctíván jen ten jeden. Takže je to vyvolení vzájemné, jako při svatbě. Bůh si vybírá svůj lid z mnoha národů a lid si vybírá Boha z mnoha bohů, čímž se navzájem posvěcují. Izrael si činí nárok na to, že poznal, kdo je ten pravý Bůh stvořitel, udržovatel a ničitel.

Křesťanství si pak činí nárok na to, že rozpoznalo tohoto Boha mezi bohy, Elohíma, Hospodina v člověku Ježíši, který je zjevením Boha v těle, když Hospodin sám sestoupil do skutečného bytí v lidství, oblékl si tělo, vstoupil do našeho světa, a tak se odhalil a zjevil a nakonec i sám sebe obětoval a vstal z mrtvých, protože Hospodina stvořitele, který je s Kristem jedno a zároveň ne, nemůže smrt polapit ani překonat. A teď proč to píšu. Je Alláh a Hospodin totéž? Ne. Ale Alláh a Elohím je totéž – tedy alespoň gramaticky. Je to bůh Bůh. Je to bůh Bůh, který se zjevuje jinému národu jinak. A stejně jako nám nic není do toho, jak uctívají stvořitele hindusité, tak nám není nic do toho, abychom řešili spásu muslimů. Konec konců i slovo „bůh“ je jen metafora, která podíl na božím božství nemá. Ten reálný živý svatý někde kdesi v transcendenci je tak jiný, že ani slovo Bůh ani jakékoli jiné jméno ho neobsáhne, ani zjevení v Kristu. Ježíš říká, že na konci světa přivede k Bohu i ovce z jiného ovčince.

Modlí se muslimové ke stejnému Bohu? Já nevím. (A myslím, že to nikdo nemůže zodpovědně říct). Možná, třeba jo, třeba ne. Vezměte si třeba příběh o Jonášovi, jak utíká před Hospodinem, a na rozbouřeném moři se každý modlí ke svému bohu. Tak já nevím, proč se my dnes nemůžeme svobodně modlit každý ke svému bohu vedle sebe, aniž bychom se je (tedy své různé bohy) snažili zařadit a zacházet s nimi jako s rasami psů. Já, jsouc křesťanka, se budu modlit jen k mému Bohu Hospodinu, zjeveném v Kristu – ale to už urazí Židy, kteří v uctívání Krista vidí uctívání dalšího boha kromě Hospodina. A já je nebudu nutit, aby se modlili ke Kristu, ale, pokud je to neurazí a dovolí mi to, můžeme se modlit vedle sebe.

Zcela upřímně, já si myslím, že Alláh je týž Bůh, ale neumím to podložit a neumí to nikdo a o to tu nejde. A třeba si nemyslím, že Krišna nebo Višnu nebo někdo jiný, třeba Zeus nebo Minerva, je týž Bůh. Myslím, že se to muslimům tak nějak spletlo, konec konců ta Mohamedova teologie byla dost nefundovaná. Ale může ze mě mluvit teologická nafoukanost. Co chci říct je tohle: Radši nežli se hrabat v tom, jaký bůh je co za rasu, se radši budu modlit ke svému Bohu. Klidně vedle uctívačů jiného boha. Náš boj není tělesný, ale duchovní. Jsou jiní bozi démony? Nevím. (Ono je to otázka pohledu. „Satan“ je hebrejsky „nepřítel“, to může být jakýkoli bůh či mocnost, který se nelíbí Hospodinu.) Ale i kdyby, klidně se budu modlit ke svému Bohu vedle uctívačů démonů, protože věřím. Eliáš, Daniel, Jonáš a ostatní byli poraženi cizími bohy? Ježíš byl poražen démony? Ne, byl zabit pro náš hřích, ne protože by podlehl démonům. Tak se nebojte – a modlete se.

Komentáře

Co na to říkáte?