Nepřekonatelná propast

ste zvědaví, jaké to bude „potom“? Kdo by nebyl… A tak se rádi chytneme náznaků, které nám Bible dává. Tohle Ježíšovo podobenství ovšem podává zvláštní obraz. Líčí sice jakousi posmrtnou scénu, ale oproti našemu očekávání v ní úplně chybí Bůh. Místo něj je tam jen otec Abraham, který ovšem nic moc neřídí, jen vysvětluje stav věcí. Stav věcí je podle jednoduchého vzorce prostě obráceně, než byl na zemi. Tam Lazar trpěl, proto je teď v blažené Abrahamově blízkosti, zatímco bo háč, který si dříve užíval, prožívá muka. Vůbec se neřeší, jaký kdo byl hříšník. Prostě jsou věci opačně. Co bylo dříve nalevo, je teď napravo, co bylo napravo, je u Abrahama nalevo. Upro střed všeho pak zeje nepřekonatelná propast, o které Otec Abraham říká: „Nejde překročit. Nejde se dostat z jedné strany na druhou ani nazpátek.“

Ptáme se, kde je v tomhle obrazu Boží moc, kde je smilování? Místo toho člověka svírá spíš tíseň. Ale stejná tíseň je v tom příběhu už od začátku. U domu bohatého muže leží Lazar. Je plný vředů, má hlad. Touží se nasytit tím, co boháčovi spadne od stolu. Zřejmě trochu vidí dovnitř, občas zahlédne, jak se v tom domě žije. A boháč dost možná vidí toho chudáka Lazara před svým domem. Jsou na dohled, ale přesto se vlastně nepotkají. Jako by k sobě nemohli. Boháč by to možná dokázal i odůvodnit a vysvětlit: „Víte, já jsem prostě jinde, mám svůj standard, umím se o sebe postarat. Mezi mnou a tím chudákem venku je propast, kterou nejde překročit. Prostě to tak na světě musí být, že se někdo má dobře a jiný méně dobře.“ Ta propast, o které podobenství mluví, ta nebude až jednou. Ta je mezi lidmi už teď a tady. Vidí na sebe, ale míjejí se. Někdy je ta propast sociální, může být kulturní, ná‑ rodnostní, náboženská i jiná, osobní: Prostě nejsem jako ty, rozdíl mezi námi nejde překonat, tak se ani nebudeme pokoušet o nějaké sblížení… Výsledkem takového přesvědčení bývá, že minimálně na jedné z těch dvou stran panuje žízeň, hlad a trápení, ať už tělesné nebo duševní.

Ježíšovi možná vůbec nešlo o to vylíčit, jaké to bude potom. Jde o to, jaké je to teď. Tím podobenstvím zve podívat se jakoby pomocí zrcadla, které je nad námi, podívat se na druhou stranu té propasti. Podívat se na věc z pohledu toho druhého. Aspoň to zkusit. Jak ten druhý asi věci prožívá? Možná bychom o tom mohli spolu i mluvit. Nikdy asi nepůjde porozumět úplně, ale pokud člověk zůstává pouze u toho, jak věci sám vidí, nic se nepohne. Když se ale podíváme do toho zrcadla nad sebou, možná zjistíme, že ta propast možná není zas až tak hluboká, že by třeba šla překonat.

U Abrahama už je pozdě, tam ta propast přelézt nejde. Tak vyprahlý boháč prosí aspoň: pošli Lazara, ať varuje mé bratry. Abrahamova odpověď je však i tentokrát odmítavá: Mají Mojžíše a Proroky. Tam se můžou dočíst, jak překonávat propasti mezi lidmi. Když je budou poslouchat, ty propasti tu nebudou. Bo háč ale přesvědčuje dál: „Chce to něco jiného, když někdo vstane z mrtvých, tak ho přece poslechnou…“ Zvláštní je, že na konci evangelia, do které‑ ho patří i tohle podobenství, opravdu někdo z mrtvých vstane. Kristus, který ve svém utrpení nebyl nepodobný Lazarovi, o velikonoční neděli zvěstuje, že ta největší propast, propast mezi člověkem a Bohem i propast mezi živo tem a smrtí, je překonána.

Ani Kristovo vzkříšení však není zázrakem, který by obrátil zatvrzelé. Ten, kdo ve svém životě žije tak, že nechce překonávat propasti mezi lidmi, kdo si chce užívat sám na své straně, ten zůstává necitlivý i vůči té zprávě, že Kristus svou smrtí a vzkříšením překonal pro past ze všech nejhlubší. Kdo se však té zprávě otevře, toho život nezůstane beze změny.

Text je z připravovaného sborníku s Biblí v ruce

Komentáře

One thought on “Nepřekonatelná propast

Co na to říkáte?