Ježíš v Aleppu

Chtěl bych dnes upozornit na jednu důležitou věc, kterou jsem sám dlouho přehlížel. A chtěl bych na to upozornit dříve, než začnou vánoční svátky. Když přemýšlím nebo medituji nad příběhem narození Ježíše, tak velice často se mi stane tohle: vše nějakým způsobem zduchovním, hledám, co to vše může znamenat vzhledem k mému vnitřnímu světu. Ježíše individualizuji – hledím na Ježíše jako na toho, kterého hlavně zajímá jednotlivec, k němu promlouvá, jeho vede a proměňuje, případně uzdravuje.

Také že ano, ale často mi uniká důležitý rozměr, a to ten, že Ježíš uzdravuje společnost, obnovuje základní společenství solidarity a že mnohé z toho, co Ježíš říká a mluví, je vlastně celkem zemité. Není lehké si tohoto všimnout uprostřed společnosti jistého blahobytu a jistého pokoje. EXKURZ – Římské IMPÉRIUM Tak vydejme se na cestu krátkým, ale nutným exkurzem do Ježíšovy doby. Chci to zmínit právě kvůli Vánocům. Idyla, jihočeská zasněžená krajina, spící Ježíšek, tichá noc. Tak to v sobě nosíme a aktivně tvoříme, možná také kvůli dětem. Ale skutečnost nemůže být ještě vzdálenější od naší představy. Ježíš se rodí do míst, kde už dlouhé desetiletí řádí drsný konflikt. Jde o nejméně klidné místo římského impéria. Pod tlakem podmanitele a jeho daňové politiky se probouzejí v krajině vzpoury obyvatelstva, které jsou krvavě potlačeny režimem.

Dnešní Sýrie nemá daleko k tomu, jak vypadá část země, kde se náš Ježíšek rodí.

Provádí se hromadné odvádění do otroctví a vyvražďování celých městeček. Oběťmi jsou také starci, ženy, děti a dobytek. Stává se, že taková vesnice, kde se zrodilo nějaké odbojové hnutí, je pak srovnána se zemí. Jen pár let před narozením Ježíše je Ježíš v Aleppu e Maroš Klačko zaznamenáno v oblasti, která se jmenovala Magdala, tisíce mrtvých nebo zotročených. Ne nadarmo nám evangelista tohle připomene ve jméně Marie Magdalské. Vraždění a bourání domů probíhá také ve městě Nazaret v roce čtyři před naším letopočtem. Místo, kam Josef přichází z Egypta se svojí rodinou, není idylická vesnička, ale místo, které prošlo hlubokým traumatem. V krajině operují nejrůznější skupiny. Galilejci se nemusí s Judejci. Judejci se Samařany a tak nějak všichni s Římany – kromě kolaborantů z řad vysokých kněží, které také nenávidí téměř všichni ostatní a kteří se stávají terčem Sikariu – tehdejších teroristů. Kněží si proto dokonce platí ochranku.

Střední vrstvy jsou ničené sofistikovaným daňovým systémem. Obyvatelstvo je hnáno do dluhových pastí: buď se z nich stanou otroci, nebo jsou lehce verbovány pro násilný odboj. Dnešní Sýrie nemá daleko k tomu, jak vypadá část země, kde se náš Ježíšek rodí. Když tedy Ježíš volá k následování, tak nerozbíjí tradiční společenské struktury. Někdy si můžeme představovat Ježíše jako takového hipíka tvořícího něco, jako jsou v současnosti Rainbow komunity. Ne! To je zásadní omyl. On naopak volá ty, který už žijí v drasticky narušených poměrech. Když je totiž člověk pod tlakem, tak začne dělat v souboji o přežití věci, které by nevěřil, že může udělat. To, co dělá Ježíš, je, že ustavuje a obnovuje solidaritu v komunitě, která se ocitla pod tlakem.

To je docela náročné – v situaci, kde „neznám ani svého bratra“ mě volá, abych naopak bratra, sestru rozeznával za hranicemi vlastní rodiny. Když Ježíš vyzve následující, aby si odpouštěli navzájem dluhy, jak se nakonec dodnes modlíme v modlitbě Otčenáš, tak tím nemyslí duchovní provinění, ale v prvním případě myslí konkrétní dluh. Všichni tam byli nějak zadluženi. Růst dluhů byla cesta do otroctví. Odpuštění dluhů byla záchrana komunity před růstem napětí vevnitř, když už byli pod daleko větším tlakem zvenčí. Když Ježíš říká, že kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, dej mu i svůj plášť, tak nevolá k naivní bezbrannosti, ale on je to vlastně drsný vtip. Ono se to asi tak dělo – chudák pod tlakem soudí jiného chudáka. Nahota pak odhalí absurdnost celého sporu. Neobírej bratra, když vidíš, že taky jako ty nic nemá – i když bys na to snad měl právo. Je to podobné, jako když vidíte utečence hádající se do krve pro ukradené boty. „To snad nejsou ani lidé!“ řekneme si u obrazovek.

„To snad nejsou ani lidé!“ řekneme si u obrazovek.

V extrémní situaci malé věci znamenají hodně, často přežití. Ježíš zve k těžké cestě – k solidaritě na místě, kde sami strádáme. Stejně tak když Ježíš přijímá děti – a říká, že těm patří království Boží. Pozor, to nejsou ty naše opečovávané děti, které jsou centrem pozornosti. Nebere je do náruče jako Santa a neslibuje dárečky. Naopak, sklání se k nejvíc zranitelným ve vleklých válečných konfliktech, možná mnoho z nich byli sirotci. Objímá je a žehná jim. Tohle vše dělá a mezi takovými lidmi působí. To je ten rozměr vánočního příběhu, na který zapomínám. Ježíš obnovuje základní vztahy solidarity a spravedlnosti tam, kde byly zničené. A neobnovuje je z pozice moci nebo z pozice legislativy, ale úplně zdola: na úrovni mezilidských vztahů – tam, kde žijeme a tvoříme vztahy my samotní.

Komentáře