Do Evropy nechtějí

Uprchlická krize – to jsou pro nás především lidé putující v posledním roce Evropou. Na Blízkém východě už je to několikaletá realita. Například neveliké a nebohaté Jordánsko hostí už léta uprchlíky z Palestiny. Od roku 2012 k nim začali přibývat uprchlíci ze Sýrie. Dohromady je to jeden a půl milionu lidí bez domova. Jordánců je šest milionů. Kdyby Češi byli jako Jordánci, žilo by u nás uprchlíků dva a půl milionu. Jordánsko se přitom potýká s nedostatkem vody. Přesto se v zemi daří držet smír. Něco to ale stojí: uprchlíci kupříkladu mají zakázáno pracovat a vydělávat peníze. Má to svůj praktický důvod: kdyby tomu tak nebylo, došlo by k rozvratu jordánského trhu práce.

V některých městech je uprchlíků až čtyřikrát více než Jordánců. Udržet pořádek v zemi procházející náročnou zkouškou, by pak pravděpodobně bylo zhola nemožné. Uprchlíci se tím ale dostávají do situace bez východiska. Do Evropy nechtějí, do své země se vrátit nemohou a v Jordánsku jim nezbývá než pasivně čekat. O tom, jak se to Diakonie ČCE snaží přispět ke změně, jsme si povídali s Petrou Nedbálkovou (29) ze Střediska humanitární a rozvojové spolupráce. Osmdesát procent uprchlíků v Jordánsku žije v zemi volně. Jen dvacet procent jich je v uprchlických táborech. Právě v Jordánském táboře Zaatarí Diakonie působí.

Co člověk vidí, když do tábora zavítá?
Je to prašná poušť hustě osázená obytnými buňkami nebo stany. Dohromady je to v podstatě město, kde žijí tisíce lidí. V létě se tam teploty vyšplhají přes čtyřicet stupňů, v zimě jdou k nule. Rodiny nejprve žily ve stanech pro jedenáct lidí. V zimě si topily petrolejovými ohřívači. Petrolej ovšem nebyl vždy k dostání, takže vydržet permanentní zimu bylo nesmírně náročné. Dnes žijí převážně v mobilních buňkách pro sedm lidí.

Co je v táboře největší problém?
Naplnit lidem volný čas, zaměstnat je. Ne kvůli penězům, ale kvůli tomu, aby si mohli udržet pocit důstojnosti. V Zaatarí žijí Syřané. Bývalí řemeslníci, obchodníci, vesměs velmi vzdělaní lidé. Jejich vlast, než ji rozvrátila válka, byla vysoce civilizovaná. Každý byl zvyklý mít svůj dům, svou zahradu – a nyní už několikátý rok žijí v táboře, kde nesmí prakticky nic.

Co se s tím dá dělat?
Diakonie zavedla pro obyvatele tábora školicí kurzy – na holiče, kadeřníka, švadlenu. Dohromady jimi zatím prošlo 160 lidí, ale máme dalších 400 jmen v pořadníku, na které se ještě nedostalo. Zájem je velký, protože lidé si pak i v nelehkých podmínkách tábora mohou najít uplatnění. Jeden z našich klientů například prošel kurzem na holiče. Pak obešel všechny neziskovky, co v táboře působí. Sesbíral od nich odpadový stavební materiál a postavil si z něj improvizovanou provozovnu, kde dnes provádí živnost. Peníze si vydělá minimální, ale má alespoň zaměstnání. Podobně jsou na tom švadleny, které v táboře prodávají své výrobky.

Mimo tábor ovšem podnikat nesmějí.
Ne. To je samozřejmě škoda. Snažíme se najít nějaké cesty, jestli by to nešlo provést legálně. Ale zároveň chápeme Jordánce, že si snaží chránit svá pracovní místa.

Jak jsou na tom v táboře děti? Chodí do školy?
Ano, ale jenom na tři hodiny denně, aby se v stísněných podmínkách učeben stačili vystřídat. Pak si hrají venku. Někdy mají improvizovaná dětská hřiště, někdy ani to. V táboře jsou pro děti a mládežníky komunitní místa, kde s nimi pracují dobrovolníci. Diakonie pro mládežníky pořádá různé akce.

Obyvatelé tábora prchali před válkou. Je to na nich poznat?
Řada z nich si nese velké trauma. Vyrůstali v pokojné zemi a najednou jim někdo rozbombardoval dům. Někteří si nestačili ani zabalit. Dalším z programů Diakonie je proto psychosociální pomoc. V táboře provozujeme například arteterapeutický ateliér. Také se snažíme pomoci, aby soužití v táboře bylo co nejpokojnější. Docházelo třeba k dopravním nehodám, kdy auto srazilo nějakého chodce, často dítě. Tak jsme uspořádali velké školení, jak dopravu v táboře zvládat.

Když mluvíte o pokojném soužití, jsou v táboře věci, které ho narušují – mafie, alkohol, drogy, krádeže?
Navštívila jsem kromě Zaatarí několik táborů a ve všech jejich šéfové tvrdili, že s tímhle problém není. Nechce se tomu úplně věřit, ale faktem je, že ani při neformálních rozhovorech s obyvateli táborů jsme se o ničem vážném nedozvěděli. Jen mládežníci, co se účastní našich akcí, se svěřili, že je pro ně lepší být venku než doma, kde se táta s mámou pořád hádají. To je ale pochopitelné. Dospělí nesmí pracovat, žijí ve stísněných podmínkách a jenom čekají, až jim někdo donese voucher na jídlo, hygienický balíček, kus oblečení. Je jasné, že takhle bezvýchodná situace musí být zdrojem velkého napětí.

Co se s tím dá dělat? Pozvat obyvatele tábora do Evropy?
Oni chtějí zpátky domů. Odchod do Evropy by brali jako zbabělost. Chtějí znovu budovat svou zem. To nám mnohokrát opakovali. Že jsou velmi vděční za pomoc, ale že nás prosí, ať nějak pomůžeme napravit ten chaos, který v jejich zemi nastal. Ta jejich prosba míří k celé Evropě. Je ale samozřejmě otázka, jestli toho je Evropa schopna. A jestli ano, tak dokdy.

Jak se dá pomoc teď?
Samozřejmě fiančně na sbírkové konto. A taky není od věci čas od času si představit, jak na tom uprchlíci jsou. Představit si, jak bych se v jejich pozici cítil já sám. Udržet si vědomí, že uprchlíci nejsou nějaká anonymní masa, ale lidé v nesmírně obtížné situaci.

Pomoc syrským uprchlíkům:
Jordánsko: číslo účtu 292949292/0300, variabilní symbol 314
severní Irák: číslo účtu 292949292/0300, variabilní symbol 318

Komentáře

Co na to říkáte?