Církev není spolek na ochranu mravnosti

Lk 18, 9-14 O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: „Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘ Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Kolikrát už jsem jako šéfredaktorka časopisu pro mládež musela odpovídat na dopisy těch „spravedlivých“. Ponejvíce: Proč máte na obálce cigaretu, proč se v básni mluví o alkoholu, proč píšete o herečce, která nevede spořádaný život? Kdo tady má patent na to, co je spořádaný život? Máme psát jen o těch, kteří se nikdy nedostali do problémů, a měli bychom se tvářit, že drogy, alkohol a sexuální život neexistují? Máme se vydělit za společnosti a žít na obláčku nevědomí? Ježíš mluvil o hříšnících a přestupování zákona. Chodily za ním nevěstky a on je neodháněl. Odpovídám tedy, chceme být církví pro lidi, nebo spolek pro ochranu mravnosti? A co je vlastně větší hřích? Upozorňování na přestupky jiného, nebo ty přestupky samotné? Ubližuji bližnímu svému tím, že nežiji v manželství, nebo ubližuje víc ten, kdo na to v dobré víře upozorňuje a staví ho tak automaticky do špatného světla? Komu, čemu tím pomáhá? Neměli bychom se věnovat tomu podstatnému, tedy lásce k bližnímu svému, ať je jakýkoliv? Černý, bílý, kuřák nebo nymfomanka? Zkusit pochopit život, jaký žije a povzbudit ho? Ne ho bičovat svým vlastním morálním nastavením. Bible je směrovka na cestě, ne soupis mravních zákazů a jako takovou ji musíme číst a vykládat. Člověk, který se svým problémem přichází do společenství křesťanů, by měl být přijímán s otevřenou náručí, ne zpytován ze svých hříchů. Často právě ve chvíli, kdy člověk hledá cestu z nějaké závislosti, hledá útěchu a přichází do kostela. Existují církve – sekty, kde tyto lidi vítají s otevřenou náručí a na jednu závislost jako náplast nabízejí jinou. Závislost na dodržování zákonů, odmítání hříšného světa a všech jeho neřestí. Rozhodně to není cesta ke svobodě a nemá to nic společného s láskou k bližnímu svému. Svobodný člověk není ten, co žije pod kuratelou příkazů, ale ten, který si je vědom hříchů, které před Bohem vyznává.

Text je z připravovaného sborníku S Biblí v ruce

Komentáře

Co na to říkáte?