Biblické Vogue 6

Před pár lety proběhla tiskem zpráva o tom, že modelka Kylie Bisutti vypověděla smlouvu s Victoria’s Secret. V roce 2009 vyhrála v konkurenci deseti tisíc mladých žen. To jí bylo devatenáct. Po třech letech předvádění spodního prádla ji ale stále víc a víc pálila otázka, jestli se na její tělo má v této podobě koukat i někdo jiný, než její manžel. Důvod byl jednoduchý – je křesťanka a tyto otázky v ní vzbuzovala četba Bible.

V pořadu televize ABC Good Morning America tehdy vyprávěla o svém pocitu, že dává špatný příklad. Chápala, že před televizními obrazovkami sedí děvčata, která mají stejný sen, jaký měla i ona – stát se modelkou a předvádět oblečení. Stát se tváří nějaké slavné značky. Jí se to podařilo – a teď přemýšlí, za jakou to bylo cenu. Dospěla k závěru, že i tato touha musí mít své hranice a předvádí jen takové oblečení, které je pro ni v souladu s vírou v Boha. Kde je tedy hranice „křesťanského oblékání“? Opravdu platí, že „dlouhá sukně, smutná líčka – jedním slovem katolička (ale doplňte si klidně i jinou konfesi)“? Batikované tričko a přes něj vytahaný svetr jako uniforma Zbytova, Křižlic, Blažkova, Jimramova i sjezdů mládeže…? Ale kdeže! To už dávno není pravda! Ale na stranu druhou, kde už by to bylo opravdu „přes čáru“?

Kde je tedy hranice „křesťanského oblékání“? Opravdu platí, že „dlouhá sukně, smutná líčka – jedním slovem katolička?

Nemá smysl oblečení přeceňovat. Ježíšovo „nemějte starost… co budete mít na sebe“ (Mt 6,25) míří sice trochu jiným směrem, ale zaznívá mi z toho i to, že výběr oblečení nepatří k zásadní otázkám života křesťana. To vyzdvihuje i apoštol Pavel, když vysvětluje, že je důležitější, jaká žena je, než co má na sobě (1 Tim 2,9) a že to, co má vliv na muže, je spíš dobrá povaha, než dobré oblečení (1 Pt 3,1-5). Ani oblečení však nemá žena zanedbávat! Autor knihy Přísloví tak chválí domácí švadlenky (Př 31,13. 21. 24). Nejtvrdší místo v této souvislosti asi bude Ježíšovo podobenství o svatebním šatu (Mt 22,11n), kde je nevhodné oblečení svatebního hosta důvodem k vyhnání, ba zavržení dotyčného hosta. Příběh Kylie Bisutti ukazuje první hranici, kterou je třeba brát vážně. Tou je vlastní svědomí, vlastní stud. Stud vytváří vnitřní hranice, které je záhodno překračovat jen velmi výjimečně a ve velmi odůvodněných případech. Jednat proti vlastnímu svědomí je vždycky na pováženou.

Druhou hranicí je pokušení. Jeden z katolických papežů dokonce řekl: „Kdyby křesťanky měly tušení o pokušeních a pádech, které způsobují svým oděvem, zhrozily by se své vlastní odpovědnosti…“ S obdobou známého hnutí WWJD (What Would Jesus Do) se jakýsi katolický letáček mladých dívek ptal: „Myslíš si, že by si tohle na sebe vzala Panna Maria?“ To už mi zní spíš jako vtip, ale přesto bych chtěl brát vážně to, co říká Ježíš o tom, že nemáme být pokušením pro druhé (Mt 18,6-9).

Komentáře

Co na to říkáte?