Archiv roku: 5s

Smrt faraonova prvorozeného syna

Death of the Pharaoh Firstborn son

Death of the Pharaoh Firstborn son

Starý zákon je plný dramatických scén. Jednou z nich je slavné vyjití Izraelců z Egypta a poslední morová rána, pobytí všech prvorozených. Tento námět si pro svůj obraz Smrt faraonova prvorozeného syna (1872) zvolil orientalista Jean-León Gerome (1824–1904).

Známý příběh pojednává o poslední morové ráně, která defiitivně přesvědčila egyptského krále o tom, že musí židy propustit. Farao tvrdě překonával krupobití, mouchy i vodu přeměněnou v krev. Poslední kapkou bylo ovšem vyvraždění všech prvorozených. V Bibli čteme (Exodus 12,29-32): Když nastala půlnoc, pobil Hospodin v egyptské zemi všechno prvorozené, od prvorozeného syna faraónova, který seděl na jeho trůnu, až po prvorozeného syna zajatce v žalářní kobce, i všechno prvorozené z dobytka.

Tu farao v noci vstal, i všichni jeho služebníci a všichni Egypťané, a v celém Egyptě nastal veliký křik, protože nebylo domu, kde by nebyl mrtvý. Ještě v noci povolal Mojžíše a Árona a řekl: „Seberte se a odejděte z mého lidu, vy i Izraelci. Jděte, služte Hospodinu, jak jste žádali. Vezměte také svůj brav i skot, jak jste žádali, a jděte. Vyproste požehnání i pro mne.“ Dílo je silně emoční a symbolistní. Orientalistické obrazy vycházely z klasicismu, který je charakterizován racionálním pojetím. Smrt faraonova prvorozeného syna je tedy v tomto ohledu výjimkou. Scéna je jasně čitelná. Mladý nástupce před chvílí zemřel, farao ho drží na klíně a matka pláče na jeho hrudi.

Zajímavé jsou dva způsoby ve vyjádření emocí postav. Matka a sloužící dávají svůj bol najevo, vyjadřují zármutek nahlas nebo gestem. Muži v pravém dolním rohu vyjadřují zvednutím ruky smutek a úctu panovníkovi, Egypťané v pozadí hrají smuteční písně. Každý z nich má světlý tón kůže. Farao a jeho rádce mají ale tmavý tón pleti. Oba dva bez hnutí sedí. Jsou v šoku. Farao se dívá někam do ztracena. Jako by se mu hlavou honila hrůza z toho, že nevěřil, kam až to může dojít. Scéna působí, jako kdyby faraonův lid neměl ponětí, co se doopravdy stalo, ale panovník a jeho rádce to věděli moc dobře. V obraze je nespočet egyptských symbolů smrti. Sám malíř se do Egypta podíval, což nám dokazují precizní kopie egyptského umění.

Za panovníkem jsou nakreslené lotosy, on sám jeden křečovitě svírá. Lotos byl v Egyptě symbolem zrození, protože se do něj, podle tehdejšího náboženství, mohla převtělit mrtvá duše. Vedle svící leží zlatý kříž ankh, ochranný symbol života. Na hrudi mrtvého syna visí zelený přívěsek skaraba. Skarabeus byl symbolem reinkarnace a používal se také jako ochranný symbol. Na jeho druhé straně byla vyryta citace z Knihy mrtvých. Dramatično obrazu přidávají dvě postavy, kterých si možná zprvu ani nevšimneme. Nachází se v pravém horním rohu obrazu a jsou namalování chladnými barvami. Oblečení mají silně neegyptské. Jedna z postav vztahuje ruku. Nikdo je nevidí, protože muži stojí za jejich zády. Z biblického textu je patrné, že se jedná o Mojžíše a Árona.

Egyptská božstva a jejich mytologii známe z mnoha publikací a fimů. Všude jsou předkládána jako něco mocného, nadpozemského. Mnoho současných fimařů, jako tvůrci např. Hvězdné brány nebo X-menů, využívají motivy z Egypta k vytvoření nepřekonatelného nepřítele. Z obrazu na nás ale jejich kultura mocně nepůsobí. Mnoho ochranných symbolů, mnoho rituálů. Pomohli si tím ale? Ochránilo je to? Nikoli.

Izraelský Bůh je totiž mnohem silnější, mocnější. I přes to, že je Bůh lásky, neposílá strašidelná božstva a nenutí nás nosit ochranné známky, má poslední slovo a nic jej nepřemůže, ani Ra, ani Osiris.

Monsieur Chocolat

Rafael Padilla přezdívaný Chocolat (česky čokoláda) byl v historii prvním černošským klaunem. Vystupoval společně s ostříleným kolegou Footitem a toto na první pohled nepravděpodobné duo si po vyprodaných představeních venkovských cirkusů na počátku 20. století podmanilo celou Paříž. Jenže lákadla slávy, rychle nabytých peněz, radovánek a dobové předsudky připraví oběma víc překážek, než si odvažovali představit.

Film natočený letos momentálně běží v kinech. Můžete se těšit na pořádnou dávku dobového humoru, krásné kostýmy, cirkusové scény a v neposlední řadě i na malou dávku napětí. Jak možná již název napovídá, film ukazuje drsnou realitu společenského postavení tzv. lidí jiné barvy: zesměšňování, ponižování, degradaci lidí na úroveň zvířat, nerovné rozdělování peněz… Film je zajímavým pokusem o nahlédnutí do černošské emancipace ve Francii začátkem 20. století. Dnes se nám podobné jednání může zdát na první pohled již přežitkem a neuvěřitelnou minulostí.

Jak je ale známo, mentalita se vyvíjí nejpomaleji, a tak smutným faktem zůstává, že je v této oblasti stále hodně co dohánět. Film má rozhodně co říct i o dnešní společnosti – a to nejen k otázce barvy pleti, ale o pokrytectví a předsudcích obecně. Z kina jsem tedy vycházela s rozporuplnými pocity a s přáním, aby se podobné jednání stalo jednou provždy minulostí.

Když pukaly ledy

Když pukaly ledy, Michal Horáček byl u toho. Nejenže svým jednáním přispěl k rozpuku, ale dokonce si o tom vedl deník. Jedná se o unikátní výpověď o tom, jak vznikala a propukala sametová revoluce. O mostech, které je potřeba stavět. Cituji: „Už vím, o čem to bude: o zemi, kde lidi musejí žít spolu, a ne proti sobě.“ Velmi silný je jeho pohled na vůdcovství: „S tím vůdcovstvím je to jinak, než jsem myslel. Úplně jinak, napadá mě.

Je skutečné, a přitom není ani vidět, vlastně ani tušit. Mne jste doběhl, pane Havle. Jenže teď už vím, že tahle revoluce má a bude mít svoje vedení.“ Celé je to velmi citlivé vyprávění, kde nechybí napětí, barvité až básnické vykreslení doby: „Na střechách matky měst neony ještě ujišťují, že je třeba vzdávat chválu komunismu, svítí však už z minula, nenávratného jako paleolit. Mašinérie strachu se konečně zadrhla a je vlastně tak trochu směšná, jako demodé sako.“ Nebo: „Kdo se má v tomhle ještě nedostavěném a přece už se rozpadajícím sídlišti vyznat? Dům jako dům, betonová pouzdra na lidi.

Příspěvek komunismu ke gotice, renesanci, baroku, empíru matky měst.“ Nebyl by to horký kulturtip, kniha vyšla už v roce 1990 a v dotisku s předmluvou Václava Havla i v roce 2007. Aktuální je jednak vyprávěním o listopadu 1989, který bychom si měli připomínat rok co rok, protože jen pak to bude pouze smutná připomínka zlé doby. Horký bestseller z ní však dělá momentální situace jejího autora, který právě oznámil kandidaturu na prezidenta.

Poslední citaci tedy vztáhnu k té budoucnosti, která je tématem celého čísla: „Já se bojím hladu. Ale ještě víc se bojím, abych nezapomněl, že je… no… hvězdný nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Všechno, co člověk dělá, se někde ukládá. Až se to sečte, tak nechci mít mínusovej účet.“

Moudrost ticha – meditační víkend

Možná si někteří vzpomínáte na článek: „Meditace mi otevřela oči“, který vyšel v létě v tomto časopise? Zaujalo vás to, chtěli byste to zkusit? Nabízí se unikátní příležitost o víkendu 6. – 8. 1. 2017 v kapucínském klášteře v Mnichově Hradišti. Víkend je určen pro všechny (i pro začátečníky), kteří se chtějí seznámit s meditací nebo chtějí prohloubit svoji meditační praxi. Je to možnost, jak více porozumět vlastní zkušenosti ticha v kontextu kontemplativní tradice.

O víkendu se budou střídat bloky společné meditace, učení a času pro vzájemné sdílení a diskuzi. Budeme se věnovat bohaté historii meditace v křesťanství, ale i psychologickým aspektům a obtížím na duchovní cestě. Všem registrovaným bude včas zaslán podrobný program. Víkend povede kněz Církve československé husitské (CČSH) Mgr. Vladimír Volráb. Cena 1200,– Kč za celý víkend – pokud je pro vás částka příliš velká, ale přesto máte zájem jet, kontaktujte nás.

Dotazy a další informace na info@krestanskameditace.cz nebo na tel. 775 347 750, web: www.krestanskameditace. cz/. Akci pořádá Světové společenství pro křesťanskou meditaci v ČR, z. s.

Oslava (?) svobody a boj za demokracii

17. listopadu jsme slavili Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva.

Celá republika si připomínala události z let 1939 a 1989, kdy hrdinové z řad studentů bojovali za svobodu. V roce 1989 vyústily studentské demonstrace v tzv. sametovou revoluci a pád komunistické totality, tedy nejvýznamnější události našich moderních dějin. Oslavy obnovení demokracie jsou v posledních letech spojeny s demonstracemi proti těm politikům, kteří odkaz 17. listopadu celých 27 let pošlapávají.

Proti těm, kteří posouvají orientaci naší země zpět na východ a kteří upřednostňují pragmatismus před lidskými právy a ideály humanismu. Přestože letos (na rozdíl od loňska) Albertov patřil studentům, rozhodl jsem se podpořit shromáždění s názvem NEZAPOMÍNÁME!, které se konalo na Hradčanském náměstí. Organizátoři z iniciativy Proti projevům nenávisti, řečníci i účastníci připomínali nejen události z minulosti, ale snažili se poukázat na nedobré jevy současné České republiky. Vystoupil zde například katolický kněz Ladislav Heryán, který varoval před démonem strachu a absencí vztahu k tomu, co nás přesahuje, ať už to nazveme bytí, anebo Bůh.

Profesor Martin C. Putna připomněl, že manipulátoři a populisté vždy „vědí“, kdo za to (že se nám nedaří) může. Zdůraznil, že současným manipulátorům nejvíce vadí tzv. vzdělané elity, protože právě díky vzdělání můžeme rozeznat jejich lživé konstrukce. „Proto doufám, že si dnes doma všichni otevřeme nějakou dobrou knihu.“ Filosof Daniel Kroupa připomněl ideály, na kterých naše liberálnědemokratická společnost stojí, zejména jde prý o hodnotu každého jedince. Čtěte Masaryka, je stále aktuální.

Dále vystoupil i teolog a básník Adam Borzič, doktor Petr Riesel, který byl za války vězněn v Terezíně a předseda Pirátské strany Ivan Bartoš, který upozornil, že se máme poučit z chyb posledních let, a také citoval hudebníka MessenJah, ulice je začátek, ale nikdy řešení. Mluvila řada lidí, ale teprve mladí aktivisté Apolena Rychlíková a Filip Schneider byli kritičtější i vůči současné liberální demokracii jako takové. Nejen od nich během dne zazněl názor, že oslavná, pohodová akce „Díky, že můžem“ na Národní třídě a „Festival svobody“ (který ale zastřešoval téměř všechny pražská shromáždění) jsou vlastně trochu naivní.

Protože 17. listopad nesmí skončit u nostalgických oslav pádu komunismu, ale musí být neustálou připomínkou toho, že boj za svobodu a demokracii musí pokračovat a to nejen občasnou kritikou Zemana, Babiše a dalších politiků, ale zkoumáním toho, co je vyneslo na vrchol a jak tomu předcházet. Snažit se porozumět voličům, kteří ze zoufalství volí Trumpa, pro Brexit anebo Orbána. Pochopit, že náš dosavadní systém asi není tak ideální, jak se zdá, když podporu stále více získávají antisystémoví politici.

A hlavně i dnes jsou i v naší zemi lidé, kterým se nedostává svobodného života a demokratického přístupu dostatečně. Na ty je potřeba pamatovat a jim je třeba aktivně pomoci. Ať už jde o ty, kteří do Evropy utíkají z války, nebo o ty, kteří zde již dávno žijí, ale z různých důvodů žijí v kritické situaci a nikdo si jich nevšímá… Myslím ale, že k solidaritě a ochotě řešit současné problémy může vděčnost za vydobytou svobodu vést, a proto má smysl občas podlehnout i nostalgickému vzpomínání a zapalování svíček.

Celý den se také nesl v připomínání Václava Havla, ale právě, abychom byli jeho odkazu věrní, nezůstaňme pouze u připomínání. Čtěme a aktualizujme jeho texty a snažme se pomáhat tomu, aby občas tu a tam Pravda a Láska opravdu vítězila nad lží a nenávistí.

Novopohanství

Sára Košťáková

Sára Košťáková

 

Novopohanství, též neopaganismus, navazuje na pohanské náboženství různých tradic. Je otevřeno novým směrům, respektuje osobní přístup jednotlivce k náboženskému životu. Často souvisí s tradicí prostoru, kde se vykytuje, v ČR navazuje na předkřesťanské náboženství Keltů, Slovanů a Germánů.

Novopohané většinou věří ve více bohů a bohyň, důležité je pro ně spojení s přírodou, s tím souvisí i rituály a oslavy spojené s koloběhem astronomického roku, samozřejmě se slaví i osobní obřady jako svatba a provádí se individuální rituály i modlitba. Důležitou sou- částí obřadů jsou oběti, ovšem ne lidské.

Některé pohanské rituály se zachovaly v českém folkloru, např. vynášení Morany, bohyně smrti. Pohanství zatím není v ČR ofiiální náboženství, ale i tak zde funguje několik pohanských skupin, které během roku pořádají festivaly a rituály, kterých se může zúčastnit i nepohan.

Jak daleko koukáš?

Když jsem byl malý, těšil jsem se na rok 2000. Bylo to takové magické číslo sedmdesátých, osmdesátých i devadesátých let minulého století. O některých zvířatech se psalo „přežijí rok 2000?“ a spíš se počítalo s tím, že ten který druh vyhyne. Na stranu druhou jsme ve škole psali svoje představy o tom, jak po tom roce bude vypadat svět. Naše tehdejší důvěra ve vývoj techniky byla dost nadnesená – letadla jako osobní dopravní prostředek. Byty na Měsíci a Marsu. Na stranu druhou – věci, jako je mobil nebo počítač, to nikoho z nás ani nenapadlo.

Věděl jsem, že mi bude 28, což byl pro mne v té době nepředstavitelný věk pokročilého stáří. Vlastně odepsaný člověk. Když jsme pak mnohem později organizovali tábory pro malé děti, pamatuji si, jaký šok pro mne byla rodná čísla začínající nulou. Považoval jsem je za chybu. Než jsem pochopil, že jsem prostě starý. Nebo řečeno jinak – že jsem výrazně slevil v tom, koho označuji výrazem „mladý člověk“.

Do budoucnosti se ale dívám pořád. Koneckonců – jak řekl Charlie Chaplin – hodlám v ní strávit zbytek života. Ani ne tak na 5. červen 2038, kdy ve věku 66 let a dvou měsíců půjdu do důchodu. Nějak je pro mě zajímavější přemýšlet, co budu dělat za pět minut, zítra, za týden. „Dohlédnu“ až tak k prázdninám příštího roku, ale víc už ne. A vůbec mi to nevadí, právě naopak. Mnohem lépe se mi daří odhadnout, co mne tak čeká.

No – a hlavně s tím doopravdy mohu něco udělat. Najednou ty představy o budoucnosti znamenají také docela jasné úkoly, co mám dělat, aby ta budoucnost podle mých představ doopravdy byla.

Vůbec nevíme, co je chudoba

V uprchlickém táboře Pauk Taw žije asi 5 000 lidí. Ten tábor je úplně nejchudší místo, které jsme s Petrou navštívili. Domy zničené po povodních, žádná možnost obživy, město je vzdálené asi 45 min motorovým člunem, který v táboře samozřejmě nikdo nemá. Začali jsme jako vždy mítinkem s místním vedením.

To jsou lidé z řad uprchlíků, kteří mají na starosti chod tábora. Petra vedla setkání a já jsem mezitím prošel celý tábor a fotil. Situace byla zoufalá a místní lidé měli hodně stížností, takže mítink se protáhl na dvě hodiny. Už jsem měl vše nafocené, a tak jsem si sedl dozadu a poslouchal. Hned se kolem mne udělal hlouček místních. Z foťáku byli úplně vedle, tak jsem jim ho na chvíli půjčil a nechal je udělat pár fotek. Všude tu byl dost velký zápach, ve 35 stupních Celsia jsme byli všichni zpocení, k tomu vydýchaný vzduch v místnosti, kde nás bylo asi 40.

Všichni si chtěli povídat, a tak to zkoušeli různě, rukama nohama. Jeden muž do mě šťouchal a pořád ukazoval na svoje longi (to je tradiční oděv, pánská sukně). Udělal to ještě několikrát a pak mi rukou předvedl „2“ a zas ukázal na mě. Vůbec jsem nerozuměl, ale když to udělal asi potřetí, došlo mi, ze se mě ptá, kolik mám doma kalhot já… Připadal jsem si hrozně trapně, když jsem mu řekl, že asi deset. Vůbec nevíme, co je to chudoba, a oni vůbec nevědí, co chudoba není.

Pracovní vykořisťování se děje i dnes a v naší společnosti

V lednu 2016 se na Diakonii ČCE – Středisko celostátních programů a služeb (dále jen Diakonie) obrátil koordinátor pracovníků s bulharským občanstvím s prosbou o pomoc. S problémy se začali v dané firmě potýkat od září 2015: mzda jim byla změněna z hodinové na úkolovou, a došlo tak k jejímu reálnému snížení – normy byly nastaveny nesplnitelně.

Pracovníci sice dostávali i nadále vyplacené dílčí částky formou záloh, měsíčních záloha však nikdy nepřekročila částku 3 000 Kč u jednotlivého pracovníka. V řádném výplatním termínu pak někteří v určitých měsících nedostali vyplaceno nic, ačkoli měli odpracováno v průměru 250 hodin měsíčně! Řada lidí se tak ocitla v zoufalé finanční situaci: bez prostředků na ubytování a potraviny, a nakonec i na cestu do práce.

Pracovní vykořisťování nepatří bohužel ani do učebnic historie, ani do historických románů a nelze si ho pojit pouze s divokým kapitalismem 19. století. Pro mnohé lidi se jedná o skutečnost zažívanou i v sociálním státě jako Česká republika druhé dekády 21. století. Zvláště pracovníci ze zahraničí jsou nejvíce zranitelnou skupinou. Přitom jejich přítomnost na českém pracovním trhu je oboustranně výhodná. Mnohá odvětví si již nedokážeme představit bez zahraničních pracovníků, zvlášť v poslední době, kdy zaměstnavatelé žehrají na nedostatek pracovních sil. Pracovníci z chudších regionů Evropské unie u nás získávají možnost uživit nejen sebe, ale i své rodiny doma.

Bohužel se tito pracovníci stávají nezřídka obětí pracovního vykořisťování. Teoreticky by měli mít jako občané EU stejná pracovní práva, která má každý Čech. Často ale neznají jazyk či místní pracovně-právní prostředí. Toho zhusta zneužívají různí místní nepoctiví zprostředkovatelé práce, pracovní agentury či zaměstnavatelé.

Nejčastější případy vykořisťování
– obtížně splnitelné normy
– nevhodné pracovní podmínky
– nevyplácení dohodnuté mzdy
– strhávání dodatečných poplatků ze mzdy
– neproplácení přesčasů a nezapočítávání odpracovaných hodin
– nucení k nedohodnuté práci
– pokuty za drobné prohřešky
– nedodržování přestávek
– pohrůžky slovním nebo fyzickým násilím
– násilí a neoprávněné zadržování osobních dokladů

Pomoc v praxi
Diakonie provozuje registrované sociální služby v Praze a Plzni zaměřené na krizovou pomoc, terénní službu a azylové bydlení pro vykořisťované pracovníky. Jak to vypadá v praxi? V případě vykořisťovaných pracovníků zmíně- ných v úvodu článku Diakonie nejprve sjednala setkání s pracovníky na ubytovně, která patřila pracovní agentuře. Situace se zde totiž zdramatizovala po vánočních svátcích 2015, kdy 12 osob bylo přinuceno za asistence policie opustit ubytovnu z důvodu neplacení nájemného.

Po příjezdu pracovníků Diakonie na ubytovnu se rozběhla živelná diskuse. Většinu z ní zabral popis obtížných pracovních podmínek ve spojení s nejasným systémem odpracovaných hodin a odměňování za vykonanou práci. Pracovníci Diakonie se také dozvěděli o nedodržování základních bezpečnostních pravidel: např. v provozu, kde se obrábí kovové odlitky, byli pracovníci vystaveni působení jedovatých výparů bez jakýchkoliv bezpečnostních pomůcek. Všichni se shodli, že nadále nechtějí v těchto podmínkách pokračovat, ale zároveň vyjadřovali své oprávněné obavy, že nedojde k vyplacení posledních mezd.

Diakonie nabídla pomoc se zajištěním základních potravin pro celou skupinu a ještě během setkání byl telefonicky kontaktován objednavatel pracovní síly – menší česká firma s dlouholetou tradicí strojírenské výroby působící ve středních Čechách. Odpovědný manažer odmítl jakoukoli debatu s tím, že firma vůči pracovní agentuře uhradila veškeré své závazky a že v případě, pokud bude podán podnět ke kontrole, bude uplatňovat také náhradu škody, která firmě vznikla tím, že se celá skupina pracovníků nedostavila do práce.

Na upozornění, že mnozí z těchto lidí nemají peníze ani na jízdenku na autobus do zaměstnání (továrna sídlí ve vzdálenosti cca 30 km od města), manažer reagoval konstatováním, že to ho nezajímá a že to je starost koordinátora z příslušné agentury. Podněty k prošetření případu oblastním inspektorátem práce nakonec podalo 10 osob. Ze strany tohoto úřadu bylo oznamovatelům přislíbeno, že vykoná příslušnou kontrolu u zaměstnavatele v plánovaném termínu, tedy do konce srpna 2016. Kontrola stále neproběhla a případ není stále dořešen.

O čem případ vypovídá?
Případ ukazuje situace, jak se inspekci práce nedaří z kapacitních důvodů plnit svoji roli vůči zahraničním pracovníkům, pro které je jeden z nejdůležitějších faktorů rychlost vyřízení případu a vymožení dlužné částky. Od podání stížnosti, tj. během pěti měsíců, neprovedl inspektorát práce žádnou kontrolu ani u zaměstnavatele (tj. agentury práce) ani u objednavatele (tj. firmy).

Chování zástupce objednavatele pracovní síly demonstruje běžný alibistický přístup, který je umožněn v podmínkách nepřímého zaměstnávání. Zřeknutí se odpovědnosti zaměstnavatele vůči pracovníkům přes agenturu práce je častým jevem v situaci tzv. řetězení smluv a subdodavatelských vztahů, kdy nakonec pracující často ani nevědí, pro koho vlastně pracují. Případ ukazuje i zranitelnost pracujících v případě, že zprostředkovatel práce jim současně poskytuje ubytování.

Zároveň případ ilustruje častý postup policie, která při vystěhování osob z ubytovny nevyhodnotila situaci komplexně. Bránila práva majitele ubytovny a nikoli postižených pracovníků, na jejichž zoufalé situaci měl právě majitel ubytovny podíl. Na základě sdělení pracovníků se lze domnívat, že policie nevyvodila ze situace ani podezření na pracovní vykořisťování.

 

Jak pomáhá Diakonie?
– sociálně-právní poradenství pro osoby, které potřebují pomoc při uplatňování svých práv a oprávněných zájmů v Česku
– potravinová pomoc
– šíření informací o českém pracovním trhu v jazycích nejčastějších cílových skupin (muži v  produktivním věku
z Bulharska nebo Rumunska)
– zprostředkovávání kontaktů mezi klienty, státními úřady a zaměstnavateli
– ubytování pro osoby, které nemají finanční prostředky a  hrozí jim bezdomovectví

Rizika ať nese zaměstnanec
Žijeme všichni době, kdy pomalu mizí sociální výdobytky posledního století. Pomocí prekérních smluv na DPP a DPČ a nepřímého agenturního zaměstnávání se rizika podnikání stále více přenášejí na zaměstnance. Zahraniční pracovníci jsou pak obzvlášť zranitelní.

Tlaku prekerizace práce (neplnohodnotná práce, do níž nejsou započteny některé povinné náklady; cena služby a odměna pracovníka se tak snižuje) lze čelit různými způsoby: většími pravomocemi a kompetencemi inspektorátů, větší informovaností policie, větší angažovaností odborů, spoluprací s různými institucemi v domovských zemích pracovníků, upřednostňováním pracovních smluv před dohodami, kampaněmi k informování lidí odcházející za prací do Česka apod.

Proto se Diakonie, vedle své přímé sociální práce a terénních výjezdů, věnuje preventivním kampaním v zemích původu, sdílení know-how s českými organizacemi a advokacii směrem ke státním úřadům.

V Taizé

Před sebou jsem měl posledních 50 km do Taizé. Šel jsem zase pěšky, bez Adalberta. Kolo mi chybělo, ale to už tak v životě bývá, že se musíme rozloučit s těmi, které máme rádi. S lidmi i s věcmi. Jsme opouštěni a sami opouštíme. Poslední kilometry se táhly krásnou pahorkatinou s vinicemi. Byl nádherný pohled na to, jak se vinou řádky s vínem podél svahu a jak se v nich odráží slunce.

Nakonec jsem tedy v sobotu dorazil do Taizé. Věděl jsem, že nově příchozí mají ubytovat až v neděli, tak jsem ještě jednu noc strávil mimo areál. Druhý den jsem se tedy ofiicálně zaregistroval k pobytu. Jaké to bylo pro mě překvapení, když jsem na příjmu potkal svoji kamarádku Bětku Majerovou. Okamžitě jsme si začali povídat. Hodně jsem vyprávěl o své cestě, o svých zážitcích, o těžkých a lehkých chvílích. Nabídla mi, že bych tam mohl strávit týden v tichu a samotě. To jsem s díky odmítl s tím, že jsem teď měl tři týdny v tichu a že bych si naopak s někým rád popovídal.

OLYMPUS DIGITAL CAMERASe mnou se registrovalo asi 20 Čechů, hned jsem se s nimi seznámil a už se poptával po volném místě v autě na cestu zpět. Nikdo nemohl, všichni měli plno. Bětka mě ale ujistila, že je těžší se dostat do Taizé než z Taizé. Čekal mě tu týden modliteb, tak jsem na pár dní pustil cestu zpět z hlavy. Každý den byly tři pravidelné modlitby, čas na práci i na zábavu. V diskusních skupinách jsem potkal spoustu zajímavých mladých lidí, kteří měli hodně co říct. Měl jsem doopravdy radost, že tu s nimi mohu být.

Dokonce si mě i pozvali bratři z Taizé na společný oběd u nich v komunitě, abych jim povyprávěl o své cestě. Byli dost překvapení, protože nikoho takového, kdo by vyrazil pěšky do Taizé, nepamatovali. Sám nevím, určitě takoví lidé také jsou. Věřím tomu, že nejsem jediný. Krásně jsem si odpočinul, nemusel jsem se nikam už pohybovat, čas i prostor se jakoby zastavil.

Spal jsem na měkké posteli v ubytovně a měl jsem pravidelnou vydatnou stravu. Měl jsem čas na psaní biblických úvah z cest. Snad by mohly někdy vyjít jako kniha. Nevím. Týden uběhl jako voda. Domů jsem se nakonec dostal tak, že za mnou přišel jeden manželský pár z Prahy, který mi nabídl, že mě zadarmo odvezou. Byli tam navštívit svého syna, který v Taizé dělal už delší dobu dobrovolníka.

Opět mi připadalo úžasné, že je možné tři týdny putování smrsknout do deseti hodin v autě! Loni, když jsem psal o své cestě do Santiaga, tak jsem se v posledním článku snažil další lidi motivovat k tomu, aby taky vyrazili, aby taky odešli na pouť a hledali sebe sama, Boha, cokoliv.

Touhu putovat zatím nemám, rozhodl jsem se, že budu putovat po Čechách a Slovensku.

Snad si k tomu najdu nějaký čas.

 

Buen camino – Šťastnou cestu.