Veslař Benedikt

Jeli jste někdy na pramičce s vesly? Nejspíš na ní jel chlapík jménem Benedikt, řečený Benedikt z Nursie, asi 700 let po své smrti prohlášený za svatého. A připadla mu ta jízda jako obraz lidského života. Nu – posuďte sami.

Je považován za otce západního mnišství. Východní mniši byli spíše samotáři v poušti,ti západní žili víc ve skupinách. Samotářský  mnich si žil, jak ho napadlo, nanejvýš udílel moudré rady těm, kdo ho přišli navštívit. Život ve skupině pochopitelně potřeboval nějaká jasnější pravidla. Latinské slovo pro pravidla – „regule“ – dalo vznik i slovu „řehole“. Tradice praví, že Benedikt pak byl první, kdo takovouto řeholi pro západní mnichy sepsal. Není to sice pravda, ale Benediktovy zásluhy o mnišství v katolické církvi jsou nezpochybnitelné. Neměl to jednoduché – v prvním klášteře, ve kterém chtěl svoje přísná pravidla používat, se ho mniši pokusili otrávit. Legenda vypráví, že Benedikt požehnal kalichu, než se z něj napil, a kalich se roztříštil. Časem ale založil na různých místech dvanáct komunit po dvanácti mniších.

Taková komunita musela být soběstačná. Proto byli mezi řeholníky vítání i prostí řemeslníci, kteří v klášteře pokračovali v tom, v čem byli vyučeni. Pracovat pak museli úplně všichni. I proto byli benediktini zváni do neobydlených oblastí. Práce se nebáli a na nově osídleném území se dokázali uživit sami. Tak vznikl třeba první mužský benediktinský klášter v Praze na Břevnově, kam mnichy pozvali svatý Vojtěch a Boleslav II.

Ve znaku měli benediktini krátké heslo: „Modli se a pracuj – ora et abora.“ Modlitba (opus Dei – Boží dílo) a práce (opus manuum – dílo rukou), musí být vyvážené. Podle tradice to byl právě svatý Benedikt, kdo svým žákům odkázal toto heslo a s ním přirovnání lidského života k jízdě na pramičce poháněné dvěma vesly – veslem modlitby a veslem práce. Na klidné vodě člověk vesluje vyváženě oběma vesly zároveň.

Modlí se, pracuje a život poklidně běží kupředu jako ta lodička po klidné hladině řeky. Když se ale dostane do divočejšího proudu peřejí či jiného nebezpečí, musí veslař moudře volit, jestli nezabírat jedním či druhým veslem víc. Tak je to i v životě, že někdy je čas víc přidat v práci a jindy zase čas víc přidat v modlitbě. Takhle měli žít mniši benediktini – ale popravdě řečeno, je to dobré pravidlo úplně pro každého.

Komentáře

Co na to říkáte?