Svědomí, to je takový trojúhelníček s ostrými rohy

Podzimním tématem je politika, pozvali jsme si proto jednoho z mladých a dosud nadějných představitelů České pirátské strany. Mikuláš Ferjenčík si s námi povídal o svých zkušenostech v politice, jejích mechanismech a vlastních cílech.

Proč jsi šel dělat politiku?
Politika mě vždy zajímala. Už můj děda v šedesátém osmém v Pardubicích zakládal Klub nestraníků a táta pak v devadesátém roce Občanské fórum v Týně nad Vltavou. Vždy byl politicky aktivní, byl zastupitel u nás na vesnici. Jsme politicky aktivní rodina, i mě to vždy zajímalo. Pak v roce 2009 mě oslovila možnost, že by nějaká strana mohla fungovat přes internet. Tak jsem se připojil na internetové fórum Pirátů a stal se koordinátorem pro Pardubický kraj. A nějak mě to pohltilo.

Už jako malý kluk sis říkal, že z tebe bude politik?
To ne. Rozhodně mě zajímala politika od doby, co jsem chodil na osmileté gymnázium. Občas jsem četl Respekt a tak, ale že budu politik, bych v osmnácti neřekl.

Změnil se tvůj pohled na politiku za dobu, co se jí aktivně věnuješ?
Od té doby, co jsem zastupitel v Praze, jsem byl dost konfrontovaný s realitou. A najednou o člověk začne vnímat jinak. Překvapilo mě, že je hodně málo lidí, kteří by se rozhodli vzít si něco za své a realizovat to.

Na co se tedy soustředí, když to není nějaký cíl?
Prakticky je to jen PR (vztahy s veřejností – pozn. redakce) a boj o moc. Kdo bude dělat klíčová rozhodnutí, kdo povede personální věci. A hlavně jak budou ti lidé vypadat v novinách. Je zoufalé vidět, že tam není žádná síla, která by se snažila skutečně něco prosadit. Druhá věc, která mě negativně překvapila, je, jak lidé v politice uvažují. Například když z opozice předložíme návrh, tak ho nikdo neřeší. Protože nejsme v koalici, tak ho koalice ani nedá na projednání. „Když budete hlasovat pro nás, my budeme hlasovat pro vás“ – takové kšefty se tam dělají jak na běžícím pásu.

Baví tě to ještě, i po té době, co tam jsi?
Baví. Je to hrozně zajímavá práce. A mám i výhodu, že tam máme fakt dobrou partu. Jsme čtyři a máme trochu unikátní pozici, protože normálně je pražský zastupitel čestná funkce. Bere tak osm tisíc měsíčně. Na druhou stranu, když je v koalici, tak bere osmdesát tisíc měsíčně. Což zvyšuje tlak na to, aby se koalice uzavíraly. Každopádně nám Pirátská strana umožnila, abychom to dělali na full-time. K těm penězům od města dostáváme i peníze od strany. Díky tomu máme čas číst tisky, co nám chodí na zastupitelstvo, což moc lidí nedělá. Snažíme se občas něco prosadit, nebo zastavit. Člověk má šanci ovlivnit nebo aspoň trochu poznat ten obrovský úřední aparát, který zasahuje o života lidí.

Nebojíš se, že tě ten rozjetý vlak semele?
Rozhodně bojím. Protože hranice normality je tam posunuta někam, kde to nečekáte. Po čase začne člověk za normální považovat věci, které normální nejsou nebo by neměly být. To je jedna věc. Druhá věc, která se stává politikům dost a  do  jisté míry oprávněně, že člověk vidí za prvé tu míru neschopnosti, která v jistých funkcích a místech panuje, a míru zmaru, co tam je. A člověk pak trochu zpychne, když si říká, že by to přece dělal líp. Udělá nějaké kompromisy, aby se dostal do rozhodovací funkce. A pak, když k tomu nebude mít aparát, který by fungoval, se z toho buď zblázní, nebo ho to může semlít. Takže před tím mám pokoru.

Je možné, aby si člověk přesvědčení „budu to dělat lépe“ odnesl i do nejvyšší politiky?
Nejdůležitější je, abyste měl kolem sebe aspoň dva lidi, ať už v zastupitelském klubu, nebo v politické straně, kteří vaše přesvědčení sdílí. Jakmile je člověk sám, tak ho to buď ohne, nebo odejde. Ale myslím si, že jsou příklady, které ukazují, že to nějak jde. 

… lidem, kteří byli zvoleni, se zvedne sebevědomí a jsou na sebe hrdí. Mají si tendenci myslet, že je to jejich zásluha. A tím pádem že mají právo občas něco neudělat správně.

Jaká jsou tvoje hlavní témata v politice?
Když jsem vstoupil do Pirátské strany, tak jsme se, aspoň ze začátku, věnovali zásadním pirátským otázkám, jako je svobodný internet nebo otevřený stát. Prostě aby se méně kradlo. Řešil jsem celostátní i celoevropská témata. Potom, když jsme se dostali do zastupitelstva, tak jsme se adaptovali na Prahu. Snažíme se o realizaci protikorupčních opatření a třeba teď po roce jsme dotlačili radu, aby schválila zásady lepšího zveřejňování smluv na internetu. A ještě tak dva roky potrvá, než ty zásady budou reálně fungovat. Ale jsou dobré. Agenda je velmi široká, tak to máme rozdělené. Já dělám územní plánování a řeším neautomobilovou dopravu. text

Jak jde dohromady víra a politika?
Člověk musí věřit, že to má nějaký smysl. Myslím, že víra mi pomáhá v tom, že třeba ty prachy nijak moc nemotivují. Myslím, že jsou hodnoty, které jsou důležitější než prachy. A to člověku pomáhá dost, když vnímá, že teď je příležitost zařídit si ten příjemný život. Druhá věc: je důležité, aby se člověk zamýšlel nad tím, jestli je schopný vůbec rozhodnutí, které dělá, morálně uhájit. Jestli to je jen politicky výhodné, nebo jestli to je správné. Hlasování na zastupitelstvu je třeba sedmdesát, takže člověk neustále dělá nějaká rozhodnutí a sklouzává k tomu, aby nehlasoval podle svého přesvědčení, ale podle toho, co je výhodné. Myslím, že je dobré mít nějaké přesvědčení, že rozhodovat se správně dává smysl. Člověk tu svou duši trhá, když dělá věci, o kterých ví, že by je dělat neměl.

Myslíš, že mají politici svědomí?
Můj děda mi říkal krásné podobenství toho, co je to svědomí. Říkal: „Svědomí, to je takový trojúhelníček s ostrými rohy, který má člověk uvnitř. Vždy, když udělá něco špatného, tak se ten trojúhelníček začne točit. A ono to bolí, jak se točí, protože má ostré rohy. Akorát když se točí hodně často, tak se ty rohy obrousí.“ Já jsem přesvědčený, že minimálně na začátku má svědomí každý, jen je problém, jak se to svědomí obrušuje. Proto je důležité posouvat hranici normality. Lidé si často myslí, že správné je to, co je normální. Co si myslím, že je problém a v čem trochu pomáhá víra, je to, že lidem, kteří byli zvoleni, se zvedne sebevědomí a jsou na sebe hrdí. Mají si tendenci myslet, že je to jejich zásluha. A tím pádem že mají právo občas něco neudělat správně. To si myslím, že je hrozně nebezpečné. V Řecku například se hodně veřejných funkcí losovalo. Náhoda to určila a ty teď odveď to nejlepší, co můžeš. Myslím, že je důležité mít pokoru. A že by to měla být služba. Je těžké si tento přístup zachovat. Navíc se člověk neustále setkává s tím, že se na něj obrací lidé, co mají málo informací nebo po vás chtějí vyřešit nějaký problém, který třeba ani není ve vaší kompetenci. Člověk se pak čím dál víc dostává do módu „ať už mě neotravují“. A to není jednoduché ustát.

V poslední době se v Česku šíří pojem „sluníčkář“. Ty bys byl, myslím, taky jedním z nich. Jak se stavíš k tomu, kolik nechuti může vybudit přihlášení se k evropským duchovním tradicím?
Jde o to, co se myslí těmi duchovními tradicemi. V té debatě o imigrantech se k evropským duchovním tradicím hlásí všichni. Od sluníčkářů po nácky. Každopádně je to pro mě politické dilema. Zelené žádní ne-sluníčkáři nevolí, takže hlásat pomoc imigrantům je pro ně politicky jednoduché. Ale je mi sympatické, že to dělají. Naproti tomu Piráti mají voliče napříč demografickým spektrem. Je náročné vysvětlit něco lidem, kteří se obávají, co s tou společností bude. Jak jim vysvětlit, že kvůli tomu, že nevíme, jak to dopadne, není důvod stáhnout kalhoty a chovat se jako svině. Ale jestli tos námi špatně dopadne, tak to určitě nebude proto, že jsme teď pomohli nějakým lidem v nouzi.

Komentáře

Co na to říkáte?