Práce motivuje a přináší radost

Jak Diakonie hledá pro své klienty skutečná zaměstnání

Ráno vstát, posnídat, vyrazit do práce; trochu si odpočinout; jít na procházku, sportovat nebo jít za zábavou; povečeřet, jít spát. Že lidem s handicapem prospívá podobný životní rytmus, jaký zažívá většina lidí takzvaně zdravých, dnes nikoho nepřekvapí.

Překvapivé ale je, jak obtížně se jej dá pro handicapované dosáhnout – a to i po pětadvaceti letech bouřlivého rozvoje sociálních služeb. Problém je hlavně s prací. Jak ji pro klienty sehnat, pokud nejsou nablízku speciální chráněné dílny? Pomoci můžou profesionální zprostředkovatelské agentury s dobrým přehledem v různých evropských  tuzemských dotačních programech na podporu zaměstnávání lidí s handicapem.

Agentury ale fungují projektově. A když dotace dojdou, dojde práce. „A pak je potíž, že zprostředkovatelské agentury nepracují s klienty trvale,“ říká k tomu ředitelka pražské Diakonie Zvonek Michaela Kunzová. Klienti projdou většinou čtrnáctidenním zaškolením a pak se předpokládá, že budou pracovat samostatně. „Tak to ale nefunguje,“ dodává ředitelka Kunzová. „Naši klienti s mentálním handicapem potřebují neustálou dopomoc a nejlépe od někoho, kdo je dobře zná a ví, jak je vést. Ostatně, tohle při práci potřebují i mnozí lidé, kteří žádný handicap nemají, že…“

V Diakonii Zvonek se proto rozhodli jít svojí cestou. Dohodli se s jednou okrajovou městskou částí Prahy, že tam budou klienti střediska uklízet veřejná prostranství. Spolupráce už trvá půl roku. Spokojenost je oboustranná. Klienti dojíždějí do Vinoře dvakrát týdně v týmu čtyř pracovníků. Doprovází je asistentka, která dobře zná jejich potřeby i pracovní návyky a dovede je ve správnou chvíli povzbudit. Zástupci městské části jsou s odvedenou prací naprosto spokojeni. Podle dohody posílají Diakonii na vázaný účet peníze. Dohromady půjde o čtyřicet tisíc, za které pak klienti Zvonku pojedou na dovolenou.

Jak zdůrazňuje ředitelka Zvonku Michaela Kunzová, tak hladká spolupráce mezi střediskem a obcí není rozhodně běžná věc. Vyžaduje od zástupců obce jistou míru empatie. Nejde o to, že by se měly klientům tolerovat špatné pracovní výkony. Spíš jde o to pochopit, jaký typ pracovních úkolů klientům nejvíc sedne Zástupci Vinoře prý tohle pochopili výjimečně dobře. Aniž by jim někdo radil, vytipovali na příklad k úklidu taková prostranství, která jsou dobře ohraničená a odvedená práce je na nich dobře vidět. Přehlédnout na konci směny výledky své práce je pro klienty motivující. Ne všude se ale lze setkat s takovou mírou porozumění. Některá střediska proto začala pracovní příležitosti pro své klienty – a nejen pro ně – vytvářet vlastními silami.

K dalšímu použití

Vyučila se jako zahradnice, pak pracovala jako barmanka. Před pěti lety ale měla těžký úraz při autonehodě. K původním oborům se pak už nevrátila. Vážná nehoda zanechala trvalé následky: ochrnutou ruku. A ta byla všem potenciálním zaměstnavatelům na překážku. Jakmile se o handicapu dozvěděli, ztratili zájem. Trvalo to tak tři roky.

Dnes třicetiletá Klára pracuje jako vedoucí v obchodě. Podnik sídlí v prostorech bývalé sídlištní základní školy v jihočeském Táboře. Najdete tu zboží všeho druhu: knížky, dětské hračky, nádobí, elektrospotřebiče – prostě co kdo přinese. Na tom totiž nově otevřený Obchod dobré vůle provozovaný Diakonií Rolnička stojí.

Celý koncept je inspirovaný americkými obchody Goodwill, jejichž mottem je již od roku 1938 „není to charita, ale šance“. Funguje to na jednoduchém principu: lidé darují nepotřebné, ale zachovalé a funkční věci. Obchod je dál prodává za výhodné ceny. Zisk je určený na financování služeb neziskové organizace, která obchody provozuje.

Diakonie Rolnička si Obchod dobré vůle nanečisto vyzkoušela již několikrát při pořádání tradičních jarních jarmarků. Jejich součástí byl i Charitativní bazárek, kam lidé mohli darovat jakékoli nepotřebné věci a zároveň si za symbolické ceny nakoupit věci darované někým jiným. V roce 2014 se provoz tohoto provizorního Obchodu dobré vůle rozšířil na deset dní. Zájem o darování i koupi věcí byl mimořádný. To vedlo k defiitivnímu rozhodnutí otevřít
stálý kamenný obchod. 

„Naším záměrem je skutečný důstojný obchod. Ne bazar, kde se musejí zákazníci přehrabovat v ušpiněném zboží,“  

Největší zájem mají zákazníci obchodu o věci do kuchyně. Na odbyt jdou také autosedačky. Věci získává Obchod dobré vůle zdarma a prodává je za tak nízké ceny, že si je leckteří zákazníci vlastně jen půjčují: koupí si třeba dětský kočárek za 300 korun pro vnuky, kteří mají přijet na prázdniny. Když vnoučci zase odjedou, kočárek se zase ocitne v obchůdku a je k dalšímu užití.

Možnost odevzdat někam nepotřebné funkční věci a poslat je za nízkou cenu dále do oběhu ale není ten hlavní důvod, proč Obchod dobré vůle v Táboře vznikl. Nejdůležitější je, že dá práci osmi lidem s mentálním a kombinovaným postižením a čtyřem dalším s postižením zdravotním. Dohromady tu tedy najde zaměstnání dvanáct lidí, kteří by jinak u běžných firem či podniků naráželi na stejnou bariéru neochoty, jako se to stalo paní Kláře zmiňované v úvodu.

„Naším záměrem je skutečný důstojný obchod. Ne bazar, kde se musejí zákazníci přehrabovat v ušpiněném zboží,“ říká ředitel Diakonie Rolnička Karel Novák. Právě to je především úkol lidí zaměstnaných v obchůdku: přejaté řádně vyčistit, případně opravit a rozestavět do regálů tak, aby vše bylo přehledné a snadno dostupné.

Dá se očekávat, že s podobnými projekty se budeme setkávat čím dál častěji. Zbavit se neužívaných věcí (máme jich většinou plné byty) tak, aby mohly dál sloužit, a přitom tím podpořit nějakou konkrétní organizaci pomáhající potřebným se totiž jeví jako velmi přitažlivá možnost. Dosavadní zkušenosti ukazují, že ji lidé rádi využijí.

Komentáře

Co na to říkáte?