Popište jeden zásadní moment z cesty na pomoc uprchlíkům?

odpovídají dobrovolníci, kteří pomáhali na místech, kudy prochází uprchlíci

Josef Žárský, 20.– 22. 9. 2015, mezi Srbskem a Chorvatskem

V noci jsou tisícové davy uprchlíků často nuceny přespat v obklíčení policejního zátarasu. Jelikož se dostatek pokrývek a podobného lidem nevejde do autobusů, které je převážejí, zůstávají někteří spát na betonu. Některé humanitární organizace v noci nepracují a proto bývá pro dobrovolníky problém sehnat vůbec nějaké deky. Když se deky na místo dostanou, dobrovolník roznáší mezi lidi po třech a více dekách, aby měl jasno, komu přímo deku podává. Jeden muž chtěl deku pro svou sestru, další pro svého dědu, který ležel na zemi, ale žena nebo stařec mi bylo moc málo, hledal jsem děti. Když mě někdo vedl ke svému dítěti, svítil jsem na něj baterkou, abych se přesvědčil.
Když jsem hledal toho starce, už jsem ho nenašel, doufám, že byl pod pokrývkou od jiného dobrovolníka.

Elva Frouz, diakon a učitel

Kolem stovky lidí sedí na pytlích s oblečením nebo stojí mezi nimi – večerní porada Czech teamu na přechodu Berkasovo/Bapska. Hodnotí se den a rozdávají úkoly na noc. Kdo mluví, mluví k věci. Pak všichni vyrážejí do noci, aby se ujali své práce – rozdělovat dav do přehledných skupin, uklidňovat rodiny, těšit děti, vařit čaj, rozdávat oblečení potřebným, uklízet odpadky. Když se pak vyčerpaní uprchlíci vynořují ze stanového tunelu, ocitají se díky českým dobrovolníkům na ostrůvku přijetí a respektu k lidské důstojnosti. Je to pro ně na jejich dlouhé cestě pravděpodobně zcela výjimečná zkušenost. Vrací se jim do očí život, děti se uvolňují. Aspoň na chvíli, než bude třeba
znovu vyrazit do tmy. 

Když jeden člověk věnuje vlídnou pozornost druhému, jsou oba obdarováni radostí, která k nim přichází jakoby z jiného světa.

Neumím poznat, jaké místo má tenhle ostrov na globální politické mapě. Nedokážu změřit, nakolik jsme komu opravdu pomohli. Nevím, k čemu všemu tenhle proud lidí, lidí a zase lidí směřuje, co všechno bude mít za následek. Cosi jsem ale zažil a o tom svědčím. Když jeden člověk věnuje vlídnou pozornost druhému, jsou oba obdarováni radostí, která k nim přichází jakoby z jiného světa. Když naproti mně stál zástup těch, kteří kromě nejasné naděje na život beze strachu nemají vůbec nic, prožíval jsem, že jsme na tom vlastně stejně. I my jdeme do neznáma s nejasnou nadějí. Rozdíl je jen v tom, že si to ve svých pevných domech a rychlých autech
nemusíme tolik připouštět.

A ještě a hlavně : znovu jsem zakusil, že dobré dílo nemusí stát na ofiiálních strukturách, předem daných rolích, funkcích a osobní moci. To, co teď žije na kopci mezi Srbskem a Chorvatskem, se sytí z mnohem hlubších zdrojů – z důvěry, odvahy a lásky. Chci si tu sílu zapamatovat. Ještě ji budeme všichni hodně potřebovat.

Martin Procházka

O těch nejsilnějších zážitcích se nedá bohužel psát. Zlomové byly okamžiky pomoci a slova uklidnění těm, kteří to opravdu potřebovali a pro které jsme byli jediní na světě, dle jejich slov, kteří se k nim chovali jako k lidem.

María Gabriela Martín Cantisano, vesnici Harmica mezi Chorvatskem a Slovinskem

Pomoc byla zcela organizovaná místními a už probíhala několik dní, když jsme dorazili na hraniční přechod. Dobrovolníci, které jsme potkali, byli různí lidé různých původů a mluvili různými jazyky, většinou anglicky. Zapojili jsme se rychle a moc jsme se neptali, kdo je kdo. Já jsem pomáhala skupině místních lékařů a v tom improvizovaném zdravotním zařízení byli kromě lékařů a pacientů také ti, kteří umožnili komunikaci tlumočením. Večer během krátké klidné chvilky jsem začala mluvit s jedním dobrovolníkem–tlumočníkem. Už jsme se bavili dříve, když jsem mu říkala, že jedu z České republiky a on na to odpověděl, že má doma škodovku, černou Octavii. Byli jsme oba unavení a zeptala jsem se ho, jak dlouho tam je. „Dva dny.“ Udělal malou pauzu a pokračoval: „Ze Sýrie do Turecka, pak Řecko, Makedonie, Srbsko, teď Chorvatsko, už je to 20 dní.“ Teprve tehdy jsem si uvědomila, že on je sám uprchlík a ne Chorvat, který přišel pomoci. V tuto chvíli jsem byla přesvědčená, že opravdu jsme jenom lidé a jsme všichni stejní. Že jediný důvod, proč sama nejsem v jeho pozici, je čistá náhoda.

Komentáře

Co na to říkáte?