Ora et labora! Et!

K  práci lze mít různý přístup. Hraničním typem je na  jedné straně workoholik, pro kterého práce a život jedno jsou, a na druhé „Lebenskünstler“, jak říkali obdivně i ironicky v jedné skupině mládeže člověku, který si žil podle svého, chvíli tu, chvíli tam, bez zvláštního úsilí, odpovědnosti a (zdálo se) vždycky v pohodě. A tuhle jsem potkal life–couche, který vyprávěl, jak koučuje konečně taky sám sebe a změnil přístup k práci, takže už odlišuje osobní a pracovní život, má omezenou míru klientů a nikdy nepracuje do noci…

Jsou tu tedy – jako ve všem – alternativy a v nich extrémy, a jde jen o životní moudrost, aby člověk našel zlatou, střední, vyváženou cestu? Pracovat se musí, ale s mírou, je třeba vyvažovat to pracovní a osobní… Ale co to staré mnišské heslo: ora et labora, modli se a pracuj. Tam není „nebo“, ale „a“. A to „a“ neznamená „zlatou střední cestu“, trochu modlitby a tak akorát práce! Jak se to stane, že jako když se rozmlží alternativy, nejde jen o „buď – nebo“, nebo o uváženou cestu mezi, ale řekne se „a“ a znamená to jedno „a“ druhé.

To to „jedno“ musí dát prožít, že člověk není jen sám před alternativami, ba že sám není v „alternativě“, rivalitě, ale že je Jinak… jak se to kvůli Kristu může stát třeba s Bohem nebo skrze lásku aspoň s některými lidmi… Takže se může říci: Miluj a dělej, co chceš. Nebo: Modli se a pracuj.

Komentáře

Co na to říkáte?