My je známe

Stalo se něco strašného. Někdy mezi středověkem a 20. stoletím (není jasné, kdy přesně a jak), aniž by si toho kdokoli všiml, lidé nenávratně ztratili povědomí o svých morálních představách. A tak i nadále mluví o Člověku, Spravedlnosti, Solidaritě, Lásce a  Soucitu, ale ve skutečnosti se jen brodí odumřelými skořápkami slov, na jejichž původní významy se nedokáží rozpomenout. Tuto poutavou předtuchu vyslovil americký fiozof Alasdair MacIntyre na  prvních stránkách své knihy Ztráta ctnosti.

Dnešní debata nad uprchlíky nasvědčuje tomu, že nemusí jít o pouhou „znepokojivou hypotézu“ (jak ji MacIntyre představil). Běženci jsou podle našeho prezidenta „jezinky“ a nezasluhují si soucit, který u nás chtějí vyvolat svými dětmi. Jsou jím zredukováni na „mladé muže s iPhonem“ (v ostřejší verzi na „nadržené muslimy“), kteří symbolizují posly špatných zpráv a snad i konec Evropy, jak ji známe a chceme znát. Jako by prezident v našich myslích zaséval semínko pochyb: jsou to vůbec ještě lidé? Slovenský prezident si tuto otázku položil naopak: zůstali jsme lidmi my? Chce podle svých slov přispět k tomu, že ano. Podle Magdy Vašáryové už každopádně nejsme křesťané, ale farizeové: lépe bychom se postarali o tisíc pejsků vyplavených na pláži než o tisíc utečenců.

Soucit s těmi lidmi, kteří nesou svůj život v jedné igelitce, je podle našeho prezidenta slabostí. Podobně na soucit nahlíželi fašisté. Věřili tomu, že soucit vynalezli slabí a tuto svou falešnou představu vsugerovali silným, aby před nimi svou slabost zamaskovali. Soucit a vlastně celé křesťanství, právní stát a všechna pravidla jsou takovým náhubkem, kteří slabí nasadili silným. Jen ten, kdo se jej zbaví, jedná doopravdy svobodně a v souladu s jediným zákonem přírody – zákonem silnějšího.

Uprchlíci způsobují, že slušní lidé náhle začínají mít neslušné názory. Děje se to rychle a bez varování. Profesor sociologie a europoslanec Jan Keller (Právo, Solidarita ve slepé uličce, 24. září) naznačuje, že nemáme mít solidaritu s utečenci, protože je neznáme a nevíme, zda nám to jednou vrátí. Prý máme být solidární jen s „našimi“ lidmi. Tváří v tvář těmto novým chudým, kteří nejsou jako my, zakouší Keller neklid. Možná, že by proto i samotného Ježíše Krista zatkl, kdyby se tu onen objevil, jak to udělal Velký inkvizitor v Dostojevského Bratrech Karamazovech.

Mladší generace oponuje profesorovi otázkou: Jak obhájíme solidaritu s „našimi“ nezaměstnanými, když ji nejsme schopni projevit ani obětem války, jakkoli „cizím“? (Císař & Slačálek na a2larm.cz) Tak tu žijeme a kolem padá MacIntyreova mlha zapomnění a nešetří nikoho, hlavy pomazané i všelijak učené. Keller říká, že ty lidi, kteří přichází, neznáme. Křesťané by si měli každý den opakovat: Všichni jsme dětmi Božími. My je známe.

Komentáře

Co na to říkáte?