Kurz o migraci mi rozšířil obzory

Kdo je uprchlík? Jaká mají migranti práva? Proč se lidé stěhují? Jak a proč jim pomáhat? Na tyto otázky odpovídal kurz Migrace a chudoba, který se druhý zářijový týden uskutečnil v Manchesteru na severozápadě Anglie. V propracovaném programu vytvářeném dobrovolníky nechyběly přednášky teologa a pracovníka Evropské diakonie, workshopy, návštěva střediska pomáhajícího přistěhovalcům, sdílení jídla s bezdomovci film, společenské večery. A hromada diskuzí.

Ráda bych vám dala nahlédnout do několika otázek z tohoto týdne ze dvou důvodů: téma migrace je v současné době více než aktuální. Prakticky nelze na něj nemít názor. Jenže česká média mají tendenci v touze po senzaci hlavně strašit. Přesto se objevují jako ostrůvky v moři lidé, kteří přistěhovalcům pomáhají, ať už dary, finančně nebo osobně. To je křesťanský přístup – pomáhat lidem v nouzi. Poznat, že potřebují pomoc. Druhý důvod těchto řádků
se dozvíte v posledním odstavci.

Ilegální imigrant neexistuje

Na začátek je vhodné vysvětlit si pojmy. Imigrant je člověk, který se přestěhoval do jiné země za účelem se tu trvale usadit, získat práci, mít zde rodinu. Uprchlík je pojem, který se používá dvakrát. Poprvé, když člověk opustí svou zemi, a podruhé, když zažádá o azyl. Pojem ilegální imigrant si vymyslela média v touze po senzacích. Neexistuje. Ve většině zemí není zločin být bez dokladů (například v  České republice to je pouze přestupek). Podle mezinárodního práva mají lidé právo stěhovat se do jiné země. Tedy – co je na tom ilegálního?

Výslechy s dětmi nejsou to pravé

Součástí žádostí o azyl je výslech. Při něm se úředníci snaží dozvědět co nejvíc o životě toho daného člověka, aby co nejlépe posoudili jeho situaci v kontextu udělení azylu. Bohužel jsou u těchto výslechů obvykle rodiče – hlavně ženy – s dětmi (protože nemají nárok na hlídání). Kvůli dětem dospělí neřeknou vše – nepopíšou do detailů zločiny, jimž byli přítomni, násilí, vraždy, znásilnění… A tak od úředníků nedostanou kladnou odpověď.

Proč se lidé stěhují (migrují)?

Hlavní důvody jsou obecně vzato čtyři: ekonomické (vzdělání, práce – toto se děje i uvnitř Evropské unie, příkladem jsou Poláci, kteří za prací odcestovali do Velké Británie, nebo také Portugalci směřující na sever, Rumuni stěhující se na západ a podobně), sociální (například kvůli svobodě vyznání a orientace, příslušníci LGBT se stěhují ze Středního východukvůli právu šaría), politické (sem spadala už migrace do USA v 19. století) a environmentální (rozšiřování pouští, přírodní katastrofy jako Cathrina a další). Migranty tedy nelze všechny „strkat do jednoho pytle“.

Hlavní právní dokument o statutu uprchlíků je z roku 1951

Mezinárodní právo je v otázce uprchlíků poněkud zaostalé. Stále se totiž řídí jediným dokumentem na toto téma, a sice Ženevskou konvencí z roku 1951. Jenže nyní je přece jen jiná situace než těsně po druhé světové válce. Navíc jsou státy, které Ženevskou konvenci nepřijaly (například země Perského zálivu). V Evropské unii se k žadatelům o azyl vztahuje Dublinská konvence (ale jen k žadatelům o azyl, ke zbytku procesu se nevyjadřuje). Ta mimo jiné dává právo unijním zemím vrátit migranty zpátky do země, do níž vstoupili nejdříve. Vstup do Evropy je pro uprchlíky čím dál těžší. Není legální cesta. Proto se Afričani a Syřané vydávají na dlouhé pěší túry a na moře,
kde mnozí z nich ve vlnách umírají. A proto mezi nimi nejsou staří lidé, cesta je pro něpříliš náročná. Ti, kteří se rozhodnou riskovat svoje životy v  rukách převaděčů nebo na přeplněných bárkách, to dělají kvůli bezpečí. Menší hrozbou pro ně je zůstat ve vlastní zemi…

Pár zajímavostí

• Uprchlíci mají po 5 letech života v cizí zemi možnost žádat o azyl (pokud se politická situace v jejich původní zemi nezlepšila, například pokud neskončila válka).
• Imigranti s  sebou často nemají doklady z logického důvodu – bez dokladů je pro země obtížnější poslat je zpátky, proto (například) v Evropě zůstanou déle.
• Migranti se snaží dostat hlavně do Německa, Francie a Anglie nejen kvůli vysokým sociálním dávkám a zaběhnutému systému, ale hlavně proto, že už tam mají kontakty – svoje příbuzné a známé, kteří jim poskytnou pomoc v začátcích. Nejsou v tom sami. Což by bylo pro každého, kdo opustí svoji zemi a ještě navíc není veřejností ani úřady v nové zemi úplně přijímán, dost důležité. Nebo ne?
• Podmínky pro žadatele o  azyl jsou rok od roku náročnější (důvodem je politický kontext formovaný strachem z cizinců, složitá úřední cesta, díry v uplatňování mezinárodního a unijního práva v členských zemích).
• Obrázek mrtvého dítěte na pláži zmohl víc než statistiky – začal posunovat veřejné mínění a tím i politické kroky.
• V EU se v roce 2014 přesunulo do jiné země 14 milionů evropských občanů. O  všem, co jsem se dozvěděla během týdne v Manchesteru, se nedají napsat jen dvě stránky. Základ se však dá shrnout do pár vět: Uprchlíci jsou lidi, ne čísla, ne statistiky. Mají svoje osudy, touhy, rodiny. Podle toho bychom se k nim měli chovat.

Pojeďte příště taky

Nejvíc mě na celém týdnu nadchlo, jak jsme v 21 lidech (včetně čtyř organizátorů) z České republiky, Německa, Ruska, Španělska, Kostariky, Itálie, Kosova, Portugalska, Velké Británie, Izraele a Finska dokázali najít společnou řeč nad jedním tématem. Vzájemně jsme se obohacovali svými zkušenostmi a postoji z jednotlivých zemí. Skvělá zpráva – a teď se dostávám k druhému důvodu tohoto článku – je, že se podobného semináře může zúčastnit kdokoli nejstaršímu z nás bylo 36 let, nejmladším kolem 18). EYCE (Ecumenical Youth Council in Europe) pořádá tyto kurzy několikrát do roka, pokaždé na jiné téma a v jiné zemi. Příští kurz by měl být v Portugalsku. Drtivou většinu nákladů (ubytování, jídlo a program zcela, na dopravě se každý účastník minimálně spolupodílí) hradí Evropská unie v rámci jednoho ze svých programů pro výměny mládeže. Takže pokud máte chuť se dozvědět něco zajímavého, potkat nové lidi z různých koutů (nejen) Evropy a navštívit nová místa (třeba Portugalsko), sledujte stránku www.eyce.org a příště se přihlaste taky. Stojí to za to.

Komentáře

Co na to říkáte?