Zuj si své boty!

Ex 3,5

Řekl: „Nepřibližuj se sem! Zuj si boty, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“

Kdy jste si naposled uvědomili, po čem vlastně chodíte? Většinou si uvědomíme podklad našich nohou, jenom když na něco nebo do něčeho šlápneme. V obou případech s tím máme spojené negativní emoce. Buď nás to bolí, nebo to nelibě voní. Každopádně kráčíme, šlapeme, dupeme po spoustě různých věcí a vůbec si to neuvědomujeme. Naše nohy dokonce i zabíjí a my vůbec netušíme kolik brouků a pavouků skončilo svůj život pod naší podrážkou. A my o tom nemáme ani potuchy.

Právě proto se mi líbí tato Hospodinova výzva Mojžíšovi: „Zuj si boty, neboť místo, na kterém stojí je místo svaté.“ Od Hospodina zní: Zuj si boty, my k tomu ještě přidáme i ponožky a opatrně s Mojžíšem uděláme nesmělý krok do neznáma. Do světa dosud nepoznaných pocitů holé nohy. Už nás nic nechrání před nebezpečím podlahy, cesty, louky, parku nebo zahrady. Jsme nazí na nahou, bezbranní a vydání napospas všem kamínkům, hroudám, oblázkům a kořenům. Zde v této dětské bezbrannosti a nahotě si máme uvědomit, že to půda, které skýtá nepřeberné množství a pocitů a zároveň nebezpečí, je půda svatá.

Jako když malé dítě dělá první kroky, nejdřív jeden, pak druhý a třetí a hle! Země není zase tak nebezpečná, právě naopak, pocit čerstvě posečené trávy, jehličí v lese a vlhké silnice- to je zcela nový svět pro dosud obuté lidi. Neznámé pocity proudí skrze chodidlo do naší duše.

Ovšemže se můžeme zranit, že na nás číhá nebezpečí střepů, ostrých kamenů a zrní. Ale cožpak to nestojí za to to risknout a vydat se tomu nebezpečí. Odměna je dalekosáhle větší- ten pocit jak se čerstvá hlína prodírá mezi prsty, jak se můžeme zabořit do teplého písku a projít kalužinou jen tak – bez zábran. Člověk si šlápne sem a zase tam. Otevírá se mu svět nekonečných možností, jak chodidly poznat svět. Ale vždy opatrně a bděle. Člověk s bosou nohou si mnohem víc uvědomuje, po čem chodí. Obezřetně se dívá na cestu a je mnohem víc přítomný. S bázní a chvěním se dotýká svaté půdu, protože ví, že každý krok mnoho znamená. Nestojí v rutině. Chodí s radostí a přesto pozorně a bděle, protože ví, že každý krok může znamenat nejen nekonečnou radost, ale i bezbřehou bolest.

Bláznova svoboda – kráčet si, kam si jen přeje. Ale neuvědomuje si právě tento blázen svatost toho, po čem chodí? Pozoruje a uvědomuje si podklad svých nohou, že ta půda, na které stojí je půda svatá. Svatý je i ten blázen, který se dobrovolně obnažil, aby pocítil, kde vlastně stojí, aby poznal, kde se nachází. Aby věděl, jestli jeho podkladem je pevná skála, nebo jen hrad z písku.

Někdy je třeba odložit ochranné boty našich předsudků, znalostí a poznání, abychom si vlastně uvědomili, kde stojíme – kde se právě teď nacházíme. Naboso a v prostotě se vydat na cestu k Bohu a povědět mu o všem, do čeho jsme kdy v životě šlápli. Modlit se k němu za zahojení všech ran, které jsme díky své bláznivé důvěře obdrželi. Nebojme se zout do prostoty, zašpinit se a možná se i poranit. Když ze sebe sundáme podrážku nedůvěry a strachu před zraněním, půjde se nám lehko s prostou radostí a láskou.

Sám náš Pán Ježíš Kristus svým učedníkům omyl prach z nohou. Bůh se k nám sklání a omývá naše chyby svojí nekonečnou láskou. Čeká na nás, až za ním přijdeme a nabídneme mu svoje zablácené nohy, které bude moci omýt a připravit na cestu do svého Království.

Komentáře

Co na to říkáte?