Už Jeremiáš nabádal k soužití

Řešíme v současné době v Evropě naléhavé problémy s lidmi, kteří zde hledají azyl. Některým lidem u nás to nahání strach, bojí se islamizace Evropy, a v naší etnicky vyčištěné zemi, ve které jsme se nejprve zbavili Židů a pak Němců, vznikla neuvěřitelná hysterie. Z dějin i z Bible však víme, že světy různých náboženství a  kultur se prolínaly vždycky. Nikdy žádný národ v dějinách nežil v jakési „blažené izolaci“.

Někdy kolem roku 593 před Kristem napsal izraelský prorok Jeremiáš dopis, ve kterém nabádal do  Babylona odvlečené souvěrce k  integraci s  Babyloňany, k  soužití v  míru s nimi a k zabydlení se v samotném centru okupantské říše (Jr 29). Mnozí jej proto měli za nebezpečného blázna, kterého je třeba vsadit do klády (Jr 29,24-28). Pro soužití dvou kultur byly vždy a jsou dodnes vždy k dispozici dvě krajní varianty vývoje.

Ta prvá varianta, pro většinu Čechů a Moravanů jediná představitelná, zní: „Nikoho tu nechceme, nikomu jinému, než jsme my, pomáhat nebudeme, s nikým odlišným od nás se bavit nehodláme. Kdo je jiný, či odjinud, či s jiným názorem, musí pryč.“ 

Do opravdového dialogu mohou vstoupit jen lidé, kteří nepovažují toho druhého předem za zlosyna a kteří pochopí, že Bůh nechává svítit slunce i na vidění světa toho druhého.

Opačná je druhá varianta – vzájemná pomoc, ke které nás křesťany Bible vyzývá, a mírový dialog a soužití s těmi druhými. Pokorné uvědomění si, že i ostatní mají právo žít, že nikdy nikdo nemá pravdu celou, ani my. Pravda je totiž kniha, kterou jsme nikdo nedočetl až do konce – jedině Bůh.

Vést dialog znamená, že si chceme zachovat vlastní identitu, ale přitom chceme respektovat identitu těch druhých. Do opravdového dialogu mohou vstoupit jen lidé, kteří nepovažují toho druhého předem za zlosyna a kteří pochopí, že Bůh nechává svítit slunce i na vidění světa toho druhého. Příběh o Jeremiášově dopisu je dávným příkladem odmítnutého dialogu z pozice majitelů „jediné pravdy“. Ti deportovaní měli Jeremiáše za potřeštěnce, který patří do klády a na krku má mít obojek. Obviňovali jej, že je zaprodancem nepřátelského Babylona. Byli přesvědčeni
o tom, že pravda (Bůh) je vázána jen na jednu zemi, jednu tradici, jeden chrám.

Jeremiášův postoj je počátkem něčeho nového. Je nabídkou takové víry v Boha, která by různým kulturám dovolila shodnout se na jakémsi „etickém minimu“, které by mohlo být východiskem pro spolupráci ve světové politice, kultuře a hospodářství. Věřící v Hospodina nemusí nutně světu vládnout, či svět odmítat, odsuzovat a moralizovat. Měli by spíše pomáhat světu svědectvím vlastního života.

Kristus navazuje na Jeremiáše požadavkem Modlete se za své nepřátele. Je to nabídka jediného možného nalezení pokoje na zemi. Modlit se za Babylon, modlit se za nepřítele, to ovšem předpokládá přestat se považovat za výlučného majitele Boha. Teprve potom z Božího pokoje nebudou vyloučeni ani mí dosavadní nepřátelé. Pro mnohé je to nebezpečná utopie. Zavrhneme-li však tuto variantu, vrátíme se do světa křížových výprav a náboženských dobyvatelských válek, v nichž neosvědčíme nic jiného, než svou touhu po moci a ovládnutí druhých
i s jejich přírodními zdroji.

Má pravdu Tomáš Halík, když říká, že právě biblická tradice, která má již za sebou rozpoznání nebezpečí spojení náboženství a moci, by měla umět nabídnout světu dialog místo konfliktu. Tato biblická tradice vytvořila v evropském novověku sekularizovanou společnost jako svůj logický důsledek. Návrat k náboženskému dogmatismu a fanatismu není nevyhnutelný a přirozený. Je to slepá cesta, vyvolaná současnou hospodářskou a politickou bezradností a zvyšujícími se rozdíly v životní úrovni bohatých a chudých zemí. Vždy, když člověk nezná odpověď na svá trápení, uchyluje se ke zjednodušeným řešením, k fundamentalismu a fanatismu.

Kristus navazuje na    Jeremiáše požadavkem   Modlete se za své nepřátele. Je to nabídka jediného možného nalezení
pokoje na zemi.

Modlit se za pokoj světa, mít ten svět rád, jakkoli je jiný, než jsem já, modlit se za něj i uprostřed nevyhnutelných střetů a zápasů, to znamená vnášet do často temného světa Boží světlo. Krásně to říká jeden chasidský příběh: židovský chasidský mistr se ptá svých žáků, ve kterém okamžiku končí noc a začíná den. Oni všelijak zkouší odpovědět, nakonec jim však jejich mistr řekne správnou odpověď: „Je to v okamžiku, kdy jsme schopni podívat se do tváře kteréhokoliv člověka a rozeznat v něm svého bratra či svou sestru. Dokud to nedokážeme, je ještě noc.“
V Lukášově evangeliu je popsán takový příběh o tom, jak učedníci odcházejí po Ježíšově popravě zklamáni z Jeruzaléma do vesnice Emauzy a mají pocit, že je konec všem jejich nadějím a vší jejich víře v to, že láska a Boží pravda zvítězí nad lží a nenávistí. Ale přes všechno své zklamání a také strach dokáží rozpoznat ve tváři neznámého průvodce Ježíše Krista. A tak mu říkají: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Lk 24,29

Učedníci přijali novou naději od neznámého, ve kterém rozpoznali vzkříšeného Krista právě v tom nejhorším okamžiku svého života. Pochopili, že ten Boží, Kristovský, mírový model soužití lidí má smysl a že stojí za to se o tento model neustále v životě zasazovat.

Zaznělo na Sjezdu (nejen) evangelické mládeže v Litoměřicích

Komentáře

Co na to říkáte?