Pomáhat je otázkou srdce!

Lasta znám sice jen z facebooku, ale ještě dříve jsem se o něm dozvěděla v tanečním studiu Zig zag, kde jsme se mu na jedné tančírně skládali na počítač. Lasto Muwanguzi Nabbunga žije v Kampale v Ugandě.

Můžeš se představit našim čtenářům?
Jmenuji se Nabbunga Lasto, je mi 27 let a žiji v Ugandě. Narodil jsem se do velmi chudé rodiny, kde nás bylo šest sourozenců. Vyrůstal jsem v malé vesničce Kakira. Otec mi zemřel v roce 2006 a od té doby žiji pouze s matkou. V rodině byla situace velmi složitá a přežívali jsme jen díky Božímu milosrdenství.

Jak jsi se dostal do sponzorského programu a co ti to přineslo?
Jelikož moje rodina byla velmi chudá, rodiče pracovali na poli a neměli mnoho peněz, aby všem dětem platili školní poplatky. Jednou se dokonce i stalo, že jsem já a moji bratři nemohli chodit do školy. Byli jsme všichni moc smutní, protože jsme se dívali na ostatní děti, jak chodí do školy, a my jsme museli pomáhat na poli. Tak jsme si začali sami vydělávat na školní pomůcky. Pomáhali jsme různě po vesnici a nakonec se nám povedlo našetřit dostatek peněz, abychom mohli pokračovat dál.

O prázdninách po páté třídě jsem si začal vydělávat, abych mohl nastoupit na  další stupeň. Protože jsem byl nejstarší dítě, tak se rodiče rozhodli, že mě budou podporovat dál ve vzdělávání. Naštěstí jsem v roce 2003 nastoupil na školu St. Charles Lwanga Mulajje.Snažil jsem se, protože jsem po škole chtěl dělat důležitou práci ve své komunitě. A jak jsem se dostal do sponzorského programu? Jednou jsem seděl pod stromem a učil se. Tu za mnou přišel ředitel Kawooya Tedious a zeptal se mě: „Vidím, že se rád učíš. Čím chceš být, až skončíš školu? A jakou práci mají tvoji rodiče?“ Odpověděl jsem mu, že chci být doktor a že oba moji rodiče pracují na poli. Pak se mě zeptal: „A kde seženeš peníze?“ a já mu odpověděl: „Bůh mi je opatří.“

Ještě v ten stejný den si mě zavolal do kanceláře a řekl mi o nové organizaci, která pomáhá studentům. Ta organizace se jmenovala Charita Uganda a zprostředkovávala stipendia pro nadané a sociálně ohrožené studenty.

 Pak se mě zeptal: „A kde seženeš peníze?“ a já mu odpověděl: „Bůh mi je opatří.“

Další den jsem šel do školy a nemusel jsem za nic platit. Všechny pomůcky mi hradila organizace, a dokonce jsem dostal i uniformu. Přišli za mnou lidi z organizace a vyfotili si mě, navštívili mou rodinu, aby věděli, odkud pocházím. Řekli mi, že mám sponzory z České republiky, kteří se jmenují Zig–Zag Dance Group, kterou vede Zdeněk Pilecký. Toto byl bod obratu v mém životě! Najednou jsem začal dostávat dostatek financí na vzdělání a mohl jsem se nadále plně soustředit na studium. V roce 2009 jsem nastoupil na univerzitu v  Makerere, kde jsem začal studovat bakalářský obor Sociálních věd. Byl jsem naplněn radostí a štěstím. Ihned jsem napsal svým sponzorům z České republiky a oni mě i nadále podporovali tím, že mi platili ubytování, jídlo a poplatky za studium. Na univerzitě jsem získal přístup k internetu a začal jsem hledat své sponzory. Přihlásil jsem se na facebook a poslal zprávu s fotkami Zdeňku Pileckému. Představil jsem se mu, a když si uvědomil, kdo jsem, tak byl velmi nadšený. Řekl o mněi ostatním členům taneční skupiny; s mnohými jsem se spřátelil na facebooku. Bylo to, jako bych se stal členem nové rodiny.

Po  univerzitě jsem nemohl najít práci ve svém oboru, a tak jsem se rozhodl pomáhat trpícím dětem a mladistvým. Založil jsem organizaci LACAFIA (Loving and Caring Friends Initative Africa), abych pomohl zranitelným dětem ve společnosti. Hledal jsem sponzory, kteří by podpořili můj projekt. Podařilo se a získal jsem dostatek peněz, abych mohl založit svoji organizaci, kde momentálně pracuji.

Jaká je situace v Ugandě ohledně školství a možnosti získat vzdělání?
Kvůli tomu, že děti tvoří velkou část populace v Ugandě, je snaha vlády pro nějaké systémové řešení minimální. Mnoho rodičů je chudých, takže nemůžou poskytnout svým dětem ani základní potřeby pro život, jako je například oblečení, pomůcky nebo učebnice. Ano, některé děti chodí do školy, ale stráví tam celý den bez snídaně a oběda! Když ve škole nemají přístup k jídlu, tak hodně trpí a nakonec raději zůstávají doma, kde se alespoň trochu nají. Mnoho dětí se dostane jenom do školky a základní školy, ale tam končí. Málo jich studuje druhý stupeň, ještě méně střední školu a na univerzitu se dostane jen málokdo. Naštěstí jsou v Ugandě různé nestátní organizace, které se snaží podporovat nadané studenty a tím jim ulehčit situaci

Mají všechny děti v Ugandě prázdniny? 

Ne všechny děti v Ugandě vůbec mají šanci mít prázdniny. Ne všechny chodí do  školy a ty, které chodí, musí o prázdninách (které jsou 3x do roka, vždy na jedno školní období) pracovat doma na poli, nosit vodu, sbírat dřevo na topení nebo dělat další domácí práce. Prázdniny tady v Ugandě a Evropě nebo v Americe jsou naprosto odlišné. Prázdniny v Ugandě nejsou žádný piknik! Na facebooku jsem viděl, jak lidé z Evropy a Ameriky ukazují krásné fotky z cestování po jiných zemích. Slyšel jsem o studentech, kteří přes prázdniny cestují do jiných zemí, ale já jsem nikdy nebyl za hranicemi Ugandy. V kostce, prázdniny tady v Ugandě jsou spíš strádání než potěšení.

Nyní pomáháš dalším potřebným lidem v Ugandě. Jak to děláš a komu pomáháš?
Pomáhat je otázkou srdce! Je to pocit, který cítím v sobě. Zažehl se ve mně poté, co jsem viděl mnoho dětí a mladistvých trpět. Hlavně bez pomoci mých sponzorů bych já sám nemohl nikomu jinému pomáhat. Celý můj život mi někdo jiný pomáhal. Cílem naší organizace LACAFIA je pomáhat zranitelným dětem a mladistvým. Chceme, aby chodili do školy, něčím se vyučili, nebo šli na univerzitu. Hledáme jim sponzory a zprostředkováváme stipendia. V  naší práci čelíme různým výzvám: v Ugandě je mnoho potřebných dětí a skrze mou organizaci nemůžeme všem pomoci, nemáme žádného stabilního sponzora, který by nám finančně pomohl. Mnoho dětí si nemůže dovolit školní pomůcky a učebnice a mnohé nemají ani pravidelnou výživu. Některé děti jsou HIV pozitivní nebo chronicky nemocné.

Nyní jsi už dospělý, dokonce ses i oženil. Jsi stále v kontaktu se svou „adoptivní rodinou“ ze sponzorského programu?
Ano, jsem stále v kontaktu se svou adoptivní rodinou. Nikdy mi nepřestali pomáhat. Považuji je také za součást své rodiny. Radí mi, berou mě jako svého syna a hodně z nich mi říká bratře. Zdeněk Pilecký je můj opravdový otec. Pomáhá mi, radí mi a přiměřeně mě podporuje. Jsem mu velmi vděčný! Velmi děkuji každému členu taneční skupiny Zig Zag a každému, kdo se podílel na tom, aby se naplnil můj sen – pomáhat zranitelným dětem a mladistvým.

Komentáře

Co na to říkáte?