O tom, jak si studenti nenechali ukrást 17. listopad

17. listopadu 1989 mi bylo třináct a pamatuji si, jak jsem na malé televizi v pokojíčku sledovala zprávy a slyšela nejasné zvěsti o studentech na Národní třídě. Byla jsem nemocná a celé to revoluční období jsem sledovala jen v televizi a hrozně litovala, že tam nemůžu být. Trikoloru jsem si připnula na pyžamo. Následovala léta, kdy jít si připomenout 17. listopad na Národní třídu nebo Albertov bylo nostalgické, pietní a krásné. Letos se všechno změnilo, studenti nebyli vpuštěni na tato „svatá“ místa, kde si připomínají pohnuté roky 1939 a 1989. Místo bylo vyhrazeno novodobým nacistům a prezidentu, který už dávno není náš.

Studenti se ovšem nedali a svolali setkání na stejném místě 22. listopadu. Když jsem se už na Národní třídě nevešla do žádné tramvaje, bylo mi jasné, že nejen studenti chtějí být u toho. Oslava a připomínka to byla dů- stojná, zazněla slova představitelů vysokých škol i samotných studentů, Albertov byl plný od jednoho kraje k druhému. Lidé ze zadních částí už neviděli na pódium, ale když byla vyhlášena minuta ticha, všichni tiše stáli a těšili se z toho, že tam mohou být. Bylo slyšet jen pár dětských hlásků, které mi připomněly, že snad jednou budou stejně neoblomní a budou studentský svátek střežit.

Komentáře

Co na to říkáte?