Nic než národ

Můj devítiletý syn se zaposlouchal v šatně na baletu do rozhovoru holčičky s maminkou a babičkou a povídá mi: „Mami, oni mluví slovensky?“ Říkám, ne, to je ruština. „Mami, ale já rusáky nemám rád.“ Polilo mě horko. „Proč to říkáš, Árone?“ „No táta to říká, že jsou zlí.“ Bylo mi té holčičky líto, jako mi je líto pokaždé, když někdo říká: „Nesnáším cikány, muslimy, židy, černochy…“ Áronovi jsem to vysvětlila. Každý je především člověk, snaž se ho poznat a neposuzuj ho podle toho, kde se narodil, nebo jakou má barvu pleti.

Staršímu synovi pečlivě vysvětluji, že každá ideologie, každé náboženství může ovládnout zlý člověk. Může ho překroutit a znásilnit ve svůj prospěch a použít jako nástroj k ovládání lidí. Dávám mu příklady z historie, kdy i ve jménu kříže tekla krev. Znovu tedy říkám, neposuzuj člověka podle skupiny, k níž přináleží. Poslouchej, co říká, a pozoruj, jak se chová.

Vzpomněla jsem si na esej Michala Horáčka „O české krvi otců vlasti“, tedy o krvi Karla IV. a Tomáše Garrigue Masaryka. Jejich mateřštinou nebyla čeština, ale byli to lidé, co se rozhodli v této zemi žít a milovali ji. Vyšla v květnu 2003 a stojí v ní: „Co když osmiletý Armén, který se k nám blíží, nemaje nic než nudli u nosu, má něco v hlavě, co když právě v něm k nám přichází velká postava času, která se taky jednou stane dějinami?“ Je stále
aktuálnější, hlavně ve svém závěru.

Kladu si otázku, čeho se ti lidé obávají, o jazyk, o kulturu? Stále víc se bojím, že se bojí jen o svůj chléb. Přichází především člověk, a jako bližního ho vítejme, očekávejme každého přicházejícího s nadějí pro tuto zemi. Nepřichází armáda, která nás chce pobít, přichází lidé, kteří s námi chtějí být. Těm, co se rozhodnou pro naši krásnou vlast, rozhodně fandím a doufám, že ti, co se tu jen narodili, se od nich naučí svou zemi milovat. Můžeme milovat jazyk, památky, kulturu, ale nemožné je milovat národ.

 
Včera jsem si na internetu přečetla emotivní výzvu mladé ukrajinské tanečnice – sólistky baletu našeho Národního divadla Ivanky Rady Illyenko. Věnuje ji všem, co se fotí a vystupují s ruským armádním souborem Alexandrovci. Jak jsem psala v úvodu, každého musíme brát jako jednotlivého člověka – a ano, to platí i zde. Je to skupina lidí, z nichž každý jeden se rozhodl, že bude propagovat ruskou armádu, z níž nám běhá mráz po zádech. Může to být sebekvalitnější umělec, ale pokud svoje umění zaprodá zlu, není lepší než voják v minovém poli, spíš horší.

Tvořit, zpívat, budovat, bořit i  bojovat ve jménu národa je špatně. Tvořit, zpívat, žít mám tak, jak nejlépe dokážu a milovat mám nejprve člověka a po něm vše ostatní, i třeba město, stát, moře…

Komentáře

Co na to říkáte?