Na nádraží v Budapešti

Mé nohy se poprvé s maďarskou půdou setkávají na budapešťském východním nádraží – Budapest Keleti – 3. srpna 2015. Můj další vlak odjíždí až za dvě hodiny a já se rozhoduji využít volného času k procházce hlavním městem. Scházím po schodech dolů do podchodu, kde se nacházejí vchody do dvou linek budapešťského metra, a jedna z mých prvních myšlenek je, že Maďarsko je opravdu chudší země, protože je tu spousta bezdomovců. Po pár vteřinách se mi ale začíná vyjasňovat. Mladé i starší ženy zahalené v šátcích posedávající na zemi, malé i velké děti ležící v úporném horku na papírových kartónech… Nečekala jsem, že se s uprchlíky setkám tak brzo.na nádraží v budapešti2

Jeden z nich mi pomáhá koupit si lístek na metro, tak jako mnoha dalším čerstvě přicestovalým, aby si tak vydělal pár drobných, které mu nechávám. Jak pozoruji i při své druhé návštěvě Budapešti, v tranzitní zóně u nádraží se pohybuje lékařská pomoc a místní, kteří občas přinášejí uprchlíkům vodu či potraviny.

Sama názorová situace v Maďarsku mi hodně připomíná tu naši. Lidé s názory pro, lidés názory proti. Lidé, kteří se kloní k pomoci ostatním, lidé, kteří se bojí změny v podobě cizích přistěhovalců. Po jedné protestní akci proti odpůrcům uprchlíků naslouchám veřejnému australsko – maďarskému kázání o dobrém Samaritánovi, které je prokládané bluesovými songy s náboženskou tématikou a které pořádá místní, kapku fanatické, ale jinak neškodné křesťanské hnutí Golgota.

23. srpna dorážím do vesnice Csikéria, která se nachází zhruba půl kilometru od maďarsko–srbských hranic. Mým cílem je vyfotit plot, který má být podle původních plánů již za týden dokončen. Podle mapy zahýbám z místní hlavní silnice na lesní pískovou cestu a pokračuji mezi vysokými listnatými stromy vstříc hranicím. Rozloučím se s obydlenou částí velice pěkné a udržované vesnice, procházím kolem několika opuštěných domů a zanedlouho se přede mnou objevuje konec lesního porostu a reflexní vesty dělníků stavějících plot. Vzhled plotu mě překvapuje, pouze kruhy armádního protipěchotního drátu. Až po příjezdu domů se z hlavních zpráv dozvídám, že Maďaři vzdali původní 4 metrovou představu a uchýlili se k levnějšímu, i když snadněji překonatelnému řešení.

Dělníci stavějící plot ze mně začínají být nervózní a já z nich, a proto se oklikou vracím do vesnice. 

Pořizuji fotky a chvíli sleduji srbské obyvatele, kterým přímo na hranici jejich pozemku vyrostl žiletkový plot. Ne zrovna bezpečné prostředí pro výchovu dětí.Dělníci stavějící plot ze mně začínají být nervózní a já z nich, a proto se oklikou vracím do vesnice. Zřejmě to byla chyba, protože místní – vyděšení a rozklepaní z toho, že vidí novou tvář, která jim ještě ke všemu na pozdravení odpovídá: „Hello.“ – zavolali policii. Na autobusovou zastávku, kam chvíli předtím přijela žena na kole a zjevně se mě snažila maďarsky varovat, že už si pro mě jedou, doráží hlídkující vůz, který jsem už pár hodin předtím viděla projíždět příhraničními lesy. Policista mluví dobře anglicky, což je v Maďarsku celkem vzácné. Ujišťuji ho, že jsem student medicíny na výměnném pobytu a že se vracím zpět na svou kolej v Pécsi. Vypůjčuje si můj občanský průkaz a volá kolegům, aby si mě našli v databázi. Když je vše v pořádku, policejní auto odjíždí. S pořízením fotografií končí má menší mise v Maďarsku a já se 26. srpna vracím bez problémů přes Budapešť zpět do Prahy.

I nadále sleduji zprávy, které moji přátelé sdílejí na sociálních sítích. Mnohem více uprchlíků u nádraží v Budapešti je vidět ve videu od mého kamaráda, který se vrací dva dny po mně do Finska a má kamarádka píše ustrašenou zprávu na společný chat, že situace na nádraží opravdu není příjemná. O pár dní později je nádraží Budapešť Keleti zavřeno, aby už další vlaky přes Slovensko a Českou republiku do Německa z tohoto nádraží nevyjely

Komentáře

Co na to říkáte?