Moje práce je tu jejich důstojnost odkrýt

Vendula Kalusová, hvozdnická farářka zároveň působí jako kaplanka ve věznici Příbram a ve spolku Na svobodě, zabývajícím se problematickou situací vězňů po propuštění.

Zkusme si říct, co je důstojnost.

Věřím, že Pán Bůh tvoří lidské bytosti od základu s jasným záměrem jaké budou, co se týká základního nastavení – pohlaví, temperament, vzhled, inteligence… A že to má hluboký smysl, že jsme jací jsme. Co s tím během života uděláme, že prošustrujeme talenty, že se z nás stanou alkoholici nebo jiné lidské trosky, nebo naopak maximálně naplníme a vytěžíme svou stvořenost – to už je naše záležitost. Ale Pán Bůh do nás vtiskl své základní předpoklady
pro to, abychom maximálně dobře žili a tím jsme jeho Boží stvoření. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale v tomto jsme na tom všichni stejně. Věřím, že Bůh má důvody, proč každého jednoho z nás stvořil tak a tak. Právo na důstojnost a lidská důstojnost sama o sobě vycházejí odtud. Každý z nás, i ta nejposlednější lidská existence s krabicí pod mostem, všichni ji máme, a že ji neumíme objevit, nebo ji ti druzí v nás dusí, to je druhá věc. Ale od podstaty lidství to tam je, všichni jsem na tom stejně.

„No víte, já teď věřím v Krista a člověk by měl bejt jinej, že jo? Mám takovej problém, já mám hrozně rád hezký boty. Myslím jako drahý, fakt luxusní boty. Ale já teď přece nemůžu jako křesťan chodit v takových botách, co já mám dělat?“

Už to nebude on, pořád bude sám se sebou zápasit a nebude se cítit, že je „správně“. 

A ukázalo se, proč chodí bos. Byla jsem téměř zoufalá, kam člověka dovede nadšení pro dobrou věc – ale s takovou upřímností, s tím se člověk málokdy setká. Chvíli jsme se o tom bavili a on, že ty boty rozdá svým chudobným přátelům. Jenže já věděla, jak na těch botách lpí. „Pane R., pojďme se na to podívat jinak. Osobně si myslím, že vy s pěknými botami tu ulici rozzáříte. Pán Bůh ten váš národ tak udělal, jste výrazní lidé. Umíte zpívat, tancovat a nosit drahé boty. Pojďte se toho držet, je to něco, co většina lidí kolem vás neumí.“ Prostě když z Roma, který má rád zlaté přezky na botách, budeme chtít udělat šedivého,svým způsobem ohnutého křesťana, tak čeho dosáhneme? Už to nebude on, pořád bude sám se sebou zápasit a nebude se cítit, že je „správně“. Spotřebuje neskutečné množství energie na to, aby byl takový, jaký není. Jaký mu někdo říká, že by měl být. Ale jakého ho chce mít Pán Bůh? Nechce ho mít veselého s pěknými botami? Co je na tom špatného? Myslím si, že Pán Bůh moc nechce, aby pan R. prodával heroin. Že od toho tu není. Ale ať si nosí ty své boty se zlatou přezkou, ať si ho lidé všimnou a řeknou si – sakra, to je ale fešák! Je to proti Pánu Bohu? Není. Jde o to, vytáhnout z lidí to, čím opravdu jsou, ať to tedy žijí a ať tím obohatí svět. Co se týče vězení a Boha, tak tam jde o to, snažit se navést lidi, aby přemýšleli o tom, zda nepřestat prodávat heroin, když už se chtějí zabývat Bohem, že to nějak nejde dohromady. Ale nejsme tam od toho je lidsky předělávat. Vždyť nejsme všichni stejní. Své dané, kvalitní „cosi“ má věřím každý člověk, akorát je to někdy zanesené hrůzostrašnou historií vlastního života. A to je ta lidská důstojnost – to nejlepší, co v člověku je. A u každého to vypadá jinak. Panu R. temperament, chválabohu, zůstal, a tak se stejným zápalem, jako balil po barech ženské, dnes rozdává letáky o tom, že nás Ježíš spasil. A lidi ho mají rádi a nějak to berou. Je to svérázné, ale je to vlastně přirozené, protože se to stále odehrává v drahých botách, které zůstaly. A proto je to věrohodné. Mě to jako farářku neuráží. Mám dojem, že se něco povedlo.

Jak se boj o důstojnost projevuje ve vztazích?

Blízké vztahy jsou tu od toho, aby v nich bylo člověku dobře a aby v nich důstojnost a osobnost člověka rostla a vzkvétala. Z partnerského, rodičovského, nebo vlastně z jakéhokoliv blízkého vztahu, kde lidská důstojnost jednoho nebo druhého trpí jakýmkoliv způsobem a kde není cesta jak to změnit, nezbývá, než odejít pryč. Násilí má nejrůznější formy – od velmi lehké a elegantní až po naprosto krutou agresi, a je-li ve vztahu jakkoli obsažené, pak je potřeba hledat cestu ven. Já jsem zažila rozvod. Ukončil 15 manželství s trápením na obou stranách a  tady to souvisí s  odpuštěním. Opravdu důstojný odchod a dalších několik let důstojného zpracovávání nás s mým prvním mužem dovedlo do bodu, kdy máme lepší vztahy než před nějakými 30 lety. A to je pro mě odpuštění: že jsme to zpracovali všichni. I naše děti, i já, i on.

Dá se zkušenost tohoto vztahu aplikovat na vězeňství?

Na všechno. Osobně z toho těžím pro farářskou práci. Žijeme mezi lidmi, a pokud nás ty životní peripetie nesežerou, neudělají z nás zahořklý utrápený lidi, tak z toho těžíme. Tím samozřejmě nechci říci, že bychom se všichni měli rozvádět, abychom zmoudřeli – je to vždycky strašná tragédie a lépe ji nezažívat.

A není to tak, že když je člověk zahořklý, ztrácí tu svou sebeúctu a důstojnost?

To ne, to bych s důstojností nespojovala. Důstojnost je věc těch druhých. Od určité chvíle, když s námi ti druzí nakládají opravdu špatně, buď musíme odejít nebo nás to začne lámat. I když je na tom člověk hodně špatně, ještě máme možnost nebýt zahořklí. Myslím si, že spousta z těch zatrpklých, zničených lidí vlastně nezpracovala svoje trápení a těžko jim to mít za zlé. Je potřeba umět se nechat obohatit a umět těžit ze všeho, co člověk prožil, aby
mohl rozdávat druhým lidem.

Můžete s tím jako farářka něco dělat? Když vidíte, že někdo má problém, i když s ním třeba nepřijde sám? 

Je taková zásada: aby člověk mohl pomáhat, tak pomoc musí být vyžádaná. Nikdy nezasahuji tam, kde si o to druhý vyloženě neřekne. Ale když se podívám do té věznice, tak to je velké pole působnosti pro kaplany, věřící a dobré lidi obecně. Je to místo, kam přicházejí lidé vychovaní v násilnických rodinách s šikanujícími otčímy. Jsou tam kluci, kteří procházejí pasťáky, kde jsou zneužívaní a týraní a pak přijdou do kriminálu. Jejich lidská důstojnost trpí, je nulová nebo minusová. Moje práce je vlastně o  tom, tu jejich důstojnost odkrýt. Někde navracet, ale vlastně i prvotně odkrýt, ukázat především jim samotným – a potom dalším – co je v nich dobrého.

Komentáře

Co na to říkáte?